IV.ÚS 2905/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2905/21 ze dne 23. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti spolku Tělovýchovná jednota Tatran Praha, z. s., sídlem Podolský přístav 5, Praha 4 - Podolí, zastoupeného JUDr. Simonou Raškovou, advokátkou, sídlem Krkonošská 1512/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2021 č. j. 24 Cdo 2139/2020-222 a výrokům II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2020 č. j. 27 Co 296/2019-190, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a spolku SK vodního lyžování Skochovice, z. s., sídlem Nad Zastávkou ev. č. 208, Vrané nad Vltavou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 1 a 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny. 1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel vlastnil v napadených rozhodnutích blíže určený pozemek ve Vraném nad Vltavou. Stěžovatel se s vedlejším účastníkem dne 29. 4. 2016 dohodl na tom, že bezúplatně převede vlastnické právo k uvedenému pozemku na vedlejšího účastníka, a to mimo jiné za podmínky, že vedlejší účastník předloží potvrzení vystavené Českou unií sportu (dále jen "ČUS") podle vzoru přiloženého ke smlouvě. Podle uvedeného vzoru měla ČUS potvrdit zánik veškerých práv a povinností stěžovatele z jemu poskytnuté dotace, potvrdit převod práv a povinností z ní na vedlejšího účastníka a jako zástavní věřitelka souhlasit s převodem práv k pozemku. Ve smlouvě bylo dále mimo jiným ujednáno, že "v případě, že nedojde ke splnění podmínek nejpozději do 30. 4. 2016, je [vedlejší účastník oprávněn] od této smlouvy odstoupit. V takovém případě se dohoda ruší od počátku." Vedlejší účastník a stěžovatel se dále dohodli, že podepsané stejnopisy dohody a návrhu na vklad do katastru nemovitostí budou v úschově. Nedošlo-li by do dne 31. 8. 2016 ke splnění ujednaných podmínek, bylo dohodnuto, že schovatel listiny vydá stěžovateli. 2. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník nedodal ve sjednané lhůtě potvrzení ČUS, schovatel stěžovateli dne 20. 12. 2016 vydal uvedené listiny z úschovy. K počátku roku 2017 bylo zvoleno nové vedení stěžovatele. Dne 6. 2. 2017 ČUS vystavila pro vedlejšího účastníka potvrzení označené jako "souhlas s převodem majetku"; potvrdila jím "po povolení vkladu vlastnického práva" zánik práv a povinností stěžovatele z uvedené dotace, převod práv a povinností z dotace na vedlejšího účastníka a jako zástavní věřitelka vyslovila souhlas se změnou zástavního dlužníka. Stěžovatel dne 2. 6. 2017 listiny skartoval a v říjnu téhož roku od smlouvy odstoupil. 3. Následně se vedlejší účastník žalobou u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhal po stěžovateli vydání jednoho písemného vyhotovení uvedené dohody o převodu vlastnického práva k uvedenému pozemku a určení, že uvedená dohoda je platná a účinná. Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 8. 2019 č. j. 3 C 305/2018-59 zamítl návrh na určení, že je dohoda platná a účinná (výrok I.) i návrh na vydání jejího písemného vyhotovení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Podle okresního soudu nebyl dán tzv. naléhavý právní zájem vedlejšího účastníka na určení platnosti a účinnosti smlouvy, neboť by po jeho vyhovění nemohl být proveden zápis do katastru nemovitostí; vedlejší účastník se měl domáhat určení vlastnického práva k uvedenému pozemku. Šlo-li o vydání stejnopisu dohody, stěžovatel prokázal, že jej zničil. 4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem odvolací řízení zastavil v rozsahu odvolání proti výroku II. rozsudku okresního soudu, neboť je vedlejší účastník vzal zpět (výrok I.), uvedený rozsudek změnil ve výroku I. tak, že se určuje, že uvedená dohoda je platná a účinná (výrok II.), ve zbylé části uvedený rozsudek potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Podle krajského soudu byl nejprve dán tzv. naléhavý právní zájem vedlejšího účastníka na určení platnosti a účinnosti smlouvy. Je-li právní postavení žalobce zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má teprve dojít ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, je určovací žaloba o takové smlouvě přípustná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 a ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4593/2010). Určení vlastnického práva vedlejší účastnice možné není, neboť vklad vlastnického práva v její prospěch dosud realizován nebyl. Dále byl podle krajského soudu závazek podmíněný, a to mimo jiné podmínkou odkládací uvedenou shora. Vedlejší účastník skutečně nesplnil podmínky v dohodnutých lhůtách, avšak nešlo o podmínku rozvazovací, neboť ze znění smlouvy se nepodává, že marným uplynutím lhůty závazek ze smlouvy zaniká. Jediným důsledkem bylo právo vedlejšího účastníka (a nikoli stěžovatele) od smlouvy odstoupit a právo stěžovatele na vydání listin z úschovy. Odkládací podmínku přitom vedlejší účastník splnil předložením potvrzení ČUS ze dne 6. 2. 2017, které obsahem a smyslem dohodě odpovídalo. Vedlejší účastník sice byl v prodlení a stěžovatel měl právo odstoupit od smlouvy podle § 1977 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, avšak stěžovatel odstoupil od smlouvy "až" v říjnu 2017, přestože o splnění všech podmínek měl vědět nejpozději dne 29. 3. 2017, a k zániku závazku odstoupením stěžovatele od smlouvy proto nedošlo. Ani likvidací listin zachycujících danou dohodu závazek nezanikl. Podle krajského soudu z následného chování stěžovatele se spíše podává, že si "po změně jeho vedení celou transakci rozmyslel". 5. Dovolání stěžovatele proti v záhlaví uvedeným výrokům napadeného rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl částečně, neboť je neshledal přípustným a částečně jako nepřípustné. Šlo-li o tzv. naléhavý právní zájem žaloby vedlejšího účastníka, napadené rozhodnutí krajského soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 23. 4. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1876/2001, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 a ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4593/2010). Šlo-li o výklad uvedené smlouvy, závěry krajského soudu také odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 či ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 21 Cdo 6073/2017). Podle ní občanský zákoník opouští dosavadní důraz na formální hledisko projevu vůle. Základním hlediskem pro výklad (vícestranného) právního jednání je společný úmysl jednajících, byl-li takový úmysl adresátovi projevu vůle znám, anebo musel-li o něm vědět. Krajský soud však v nyní posuzované věci "nenahradil" ani "nedoplnil" vůli, kterou společně projevili stěžovatel a vedlejší účastník. Krajský soud se podle Nejvyššího soudu zaměřil na zjištění, zda předložení potvrzení ČUS ze dne 6. 2. 2017 vedlejším účastníkem je splněním sjednané podmínky účinnosti smlouvy, přestože potvrzení formálně neodpovídalo vzoru přiloženému ke smlouvě. Rozhodné je, že vzoru odpovídal obsah potvrzení. Výkladu přitom podléhá každé právní jednání, bez ohledu na jeho tvrzenou jednoznačnost. Samotný závěr o jednoznačnosti právního jednání je totiž výsledkem jeho výkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 61/2017). Odchylka formálního znění daného potvrzení reflektovala, že původní vzor neodpovídal "dvoufázovosti" převodu vlastnického práva. Nesprávné je rovněž tvrzení stěžovatele, že ukončením úschovy či zničením listin mělo dojít k zániku závazku ze smlouvy. Takový způsob zániku závazku nebyl ujednán, smyslem úschovy bylo umožnit stěžovateli mít kontrolu nad případným vkladem do katastru nemovitostí při prodlení vedlejšího účastníka; šlo toliko o posílení vyjednávací pozice. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí narušují rovnováhu smluvních stran a zásadu autonomie vůle stran dohody o převodu. K tomu odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267) a ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 392/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle stěžovatele vedlejší účastník nesplnil podmínku spočívající v předložení potvrzení ČUS; vzor potvrzení byl ke smlouvě přiložen, aby se předešlo případným sporům o splnění takové podmínky. Obecné soudy přitom chybně dovodily, že obsah prohlášení odpovídá účelu smlouvy, ten v ní však vyjádřen nebyl. Obecné soudy tak vykročily ze své pravo