IV.ÚS 2907/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2907/17 ze dne 19. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jakuba Puteany, zastoupeného Mgr. Ing. Radkou Felgrovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova745/24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 3 As 192/2016-61 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016 č. j. 11 Ad 16/2015-38, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 4, Kongresová 1666/2 a Obvodního ředitelství policie Praha 1, se sídlem v Praze 1, Bartolomějská 347/14, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 14. 9. 2017 Jakub Puteany (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými v řízení ve věci vyplacení úroků z prodlení z dlužného služebního příjmu, bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek resp. tento pokojně užívat dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, principy dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny, včetně principu in dubio mitius (in dubio pro libertate), a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 3. 6. 2005 rozhodnutím ředitele Obvodního ředitelství policie Prahy 1 č. 1365/2005 byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR, a to s účinky ke dni 27. 6. 2005. Toto rozhodnutí o propuštění bylo zrušeno rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 28. 3. 2014 č. 291/2014, a řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru bylo tímto zastaveno. Dne 14. 5. 2014 byl žalobci doplacen služební příjem za dobu, po kterou nevykonával službu, tj. po dobu od června 2005 do března 2014. Dne 9. 6. 2014 žalobce požádal ředitele Obvodního ředitelství policie Prahy 1 o zaplacení úroků z prodlení s výplatou služebního příjmu. Dne 6. 1. 2015 rozhodnutím č. 5/2015 ředitel Obvodního ředitelství policie Praha 1 nepřiznal žalobci úroky z prodlení z doplaceného služebního příjmu. Dne 5. 6. 2015 rozhodnutím č. 183/2015 ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Obvodního ředitelství policie Praha 1 ze dne 6. 1. 2015 č. 5/2015 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalovaný žádosti žalobce nevyhověl s odůvodněním, že zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "služební zákon"), nezakotvuje žádné ustanovení o nároku na přiznání úroků z prodlení. Dne 28. 7. 2016 rozsudkem č. j. 11 Ad 16/2015-38 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2015 č. 183/2015 zamítl. Správní soud neshledal žalobní námitky, týkající se nesprávného právního posouzení jeho nároku na přiznání úroků z prodlení z opožděně vyplaceného služebního příjmu, důvodnými. Správní soud uvedl, že úhradu úroků z prodlení nelze vyloučit, pokud je plátce v prodlení; v případě žalobce však tomu tak nebylo. Správní soud konstatoval, že v době mezi červnem 2005 a dubnem 2014 v důsledku zásady presumpce správnosti správního aktu neexistoval hlavní závazkový vztah a tudíž právní důvod, na jehož základě by měl být žalobci vyplácen jeho služební příjem. Až teprve poté, kdy bylo rozhodnutí ze dne 3. 6. 2005 pravomocně zrušeno, došlo k obnovení služebního poměru a žalovaný byl povinen provést úhradu služebního příjmu, a to zpětně, což včas učinil. Za této situace nelze dospět k závěru, že žalovaný byl v prodlení s úhradou služebního příjmu. Dne 28. 6. 2017 rozsudkem č. j. 3 As 192/2016-61 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 28. 7. 2016 č. j. 11 Ad 16/2015-38 zamítl. Kasační soud se vyjádřil k významu § 44 služebního zákona, na který se žalobce odvolával, a konstatoval, že správní soud nepochybil, když za rozhodnou skutečnost pro vznik nároku na úrok z prodlení považoval zrušení rozhodnutí o propuštění žalobce a na to navazující povinnost žalovaného provést úhradu služebního příjmu v souladu s § 128 odst. 1 služebního zákona v nejbližším výplatním termínu. Jak rovněž konstatoval správní soud, žalovaný této povinnosti dostál a žalobce tuto skutečnost nijak nezpochybnil. Žalovaný tedy nebyl v prodlení s plněním povinnosti vyplatit žalobci služební příjem ve smyslu § 124 odst. 9 služebního zákona. III. Podle názoru stěžovatele v předmětné věci je klíčové posouzení a rozhodnutí právních otázek týkajících se účinků pravomocného správního aktu, který byl později zrušen jako nezákonný. Stěžovatel shrnul skutkové okolnosti a aplikovanou právní úpravu, a dále tvrdil, že správní soudy se protiústavním způsobem odklonily od dosavadní judikatury týkající se výkladu institutu presumpce správnosti správního aktu, jak je obsažen v rozsudku kasačního soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 2 As 139/2016-32. Tímto svým postupem správní soudy "nerespektovaly oprávněnou důvěru stěžovatele v právo a jeho legitimní očekávání, čímž současně porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces daný čl. 36 odst. 1 Listiny". Podle stěžovatele správní soudy při posouzení a rozhodování jeho věci porušily ústavně zakotvený princip in dubio mitius (in dubio pro libertate) tím, že za daného právního stavu se měly přiklonit k výkladu zákona pro něj příznivějšímu. Porušením uvedeného principu správní soudy porušily rovněž právo vlastnit majetek, resp. tento pokojně užívat, zaručené v čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a dále principy týkající se uplatňování státní moci, ukládání povinností a omezení základních práv a svobod ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále namítl, že správní soudy posoudily protiústavně právní otázky týkající se okamžiku vzniku nároku stěžovatele na služební příjem, zejména § 124 odst. 9 služebního zákona. Závěrem stěžovatel tvrdil, že došlo ke svévolné aplikaci práva a kasačnímu soudu vytkl, že se dopustil "sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti". IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Stěžovatel nesouhlasil s právním posouzením jeho věci správním soudem a kasačním soudem, a tvrdil, že nesprávným právním posouzením zákonných podmínek pro vznik nároku na úroky z prodlení s úhradou služebního příjmu bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V této části je ústavní stížnost dle přesvědčení Ústavního soudu jen polemikou se způsobem, jakým správní soud a kasační soud posoudily stěžovatelem uplatněný nárok na úroky z prodlení, tudíž polemikou s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Do značné míry je ústavní stížnost jen opakováním argumentů, s nimiž se uvedené soudy již dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné protiústavní deficity. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. Na ústavní úrovni jakékoliv základní právo na úroky z prodlení není zajištěno. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně