IV.ÚS 2908/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2908/10 ze dne 5. 9. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem ve Valašském Meziříčí, Pospíšilova 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010 č. j. 22 Cdo 4743/2008-131, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2008 č. j. 56 Co 473/2007-116 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 12. 7. 2007 č. j. 18 C 211/2006-75, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho vlastnického práva, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 12. 7. 2007 č. j. 18 C 211/2006-75 byla zamítnuta jeho žaloba o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům zapsaných na listu vlastnictví č. 1803 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Valašské Meziříčí pro katastrální území a obec Prostřední Bečva. Ke stěžovatelem podanému odvolání Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 5. 2008 č. j. 56 Co 473/2007-116 rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ve věci samé potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2010 č. j. 22 Cdo 4743/2008-131 odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."). 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za vadná a zasahující do jeho základních práv. Uvádí, že vlastnické právo k předmětným pozemkům řádně nabyl kupní smlouvou ze dne 1. 11. 1999 od M. F. a byl v dobré víře o tom, že mu pozemky patří, případně že patří jeho právní předchůdkyni M. F., na níž 9. 7. 1986 žalovaný J. P. (vedlejší účastník) kupní smlouvou tyto nemovitosti převedl. V rozporu s obsahem této kupní smlouvy byla M. F. zapsána v evidenci nemovitostí Střediska geodézie Vsetín jako vlastník pozemků zapsaných na LV č. 568. Předmětné pozemky pak následně M. F. dala do nájmu stěžovatele, jenž tyto pozemky oplotil, uskladnil na nich stavební materiál a až do r. 2006 je užíval k zemědělské výrobě. Stěžovatel tvrdí, že byl, a případně se započtením dobré víry i jeho právní předchůdkyně dle § 134 odst. 1, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), celkem téměř 20 let v dobré víře ve smyslu § 130 odst. l o. z. Obecné soudy však uvedené zjištění ve vztahu k dobré víře jeho právní předchůdkyně neučinily, otázku dobré víry z moci úřední u ní neobjektivizovaly, přitom jsou podle přesvědčení stěžovatele objektivní okolnosti dobré víry jeho právní předchůdkyně zřejmé a zjistitelné. K okolnostem její dobré víry měli být k užívání předmětných pozemků soudem vyslechnuti svědci K. F., L. P., M. F., F. B. a J. M. a mělo být provedeno šetření na místě samém za účasti všech zainteresovaných osob znalých místních poměrů. Vzhledem k tomu, že obecné soudy tímto způsobem nepostupovaly, posoudily otázku dobré víry právní předchůdkyně v rozporu s hmotným právem. Přitom vedlejší účastník, který uvedenými pozemky procházel v rámci svého mysliveckého působení, proti užívání sporných pozemků stěžovatelem nikdy nevznesl žádnou námitku, která by oprávnění držby zpochybňovala. Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo tak zasaženo do stěžovatelových základních práv a proto v závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, sp. zn. 18 C 211/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí. 5. Nejvyšší soud ve svém obsáhlém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost považuje za neodůvodněnou, když tato polemizuje s hmotněprávním posouzením věci dovolacím soudem v rovině splnění zákonných podmínek pro vydržení vlastnického práva. Úvaha dovolacího soudu vycházela z toho, že pozemky, ve vztahu ke kterým se žalobce domáhá určení vlastnického práva, nebyly předmětem kupní smlouvy ze dne 9. 7. 1986 uzavřené mezi vedlejším účastníkem jako prodávajícím a M. F. jako kupující, přičemž k zápisu vlastnického práva v tehdejší evidenci nemovitostí k těmto pozemkům ve prospěch M. P. došlo výhradně chybným a mylným postupem Střediska geodézie Vsetín. Již z této skutečnosti je patrné, že z objektivního hlediska nemohla být M. F. v dobré víře, že jí vlastnické právo svědčí; to pak tím spíše, jestliže již před uzavřením předmětné kupní smlouvy bylo vlastnické právo k předmětným pozemkům zapsáno ve prospěch žalovaného a nikdy nedošlo k jeho výmazu. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že předmětné pozemky M. F. "dala do nájmu" stěžovateli po uzavření kupní smlouvy v roce 1986, přičemž s ohledem na tuto skutečnost mohl být i sám stěžovatel v dobré víře, že mu vlastnické právo svědčí. Jestliže však stěžovatel užíval předmětné pozemky - jak sám výslovně uvádí - na základě nájemní smlouvy, nemohl být objektivně v dobré víře, že je užívá z titulu vlastnického práva, neboť podstata nájemního vztahu spočívá ve vědomí, že jsou užívány věci ve vlastnictví někoho jiného. Z tohoto důvodu není opodstatněný obsah ústavní stížnosti ani v té části, kde stěžovatel vytýká nedostatečné zjištění týkající se užívání pozemků žalobcem, resp. jeho právní předchůdkyní M. F., protože samotné užívání s ohledem na výše uvedené skutečnosti nemohlo závěr o dobré víře z objektivního hlediska ovlivnit. Nedůvodná je i námitka obsažená v ústavní stížnosti poukazující, že soudy "nepostupovaly ze své úřední povinnosti". Ta se podle obsahu ústavní stížnosti zjevně pojí s výhradou, že v řízení nebyli vyslechnuti svědci k okolnostem dobré víry, a to svědci výslovně v ústavní stížnosti uvedení. Řízení o určení vlastnického práva je řízením sporným ovládaným zásadou projednací, ve kterém je důkazní aktivita na straně účastníka řízení, jenž se domáhá prokázání jím uváděných tvrzení (§ 120 o. s. ř.). Z pohledu přezkumné činnosti dovolacího soudu bylo dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tj. jen pro řešení otázek právních nikoliv skutkových. Ostatně v dovolání žalobce nevytýkal soudům skutečnost, že nebyli vyslechnuti svědci, které uvádí v ústavní stížnosti, ale toliko neprovedení důkazu zprávou finančního úřadu. Významem tohoto důkazního prostředku, byť soudy neprovedeným, se dovolací soud zabýval a vyložil, že by se mohl týkat toliko prokázání možného subjektivního přesvědčení M. F. o tom, že jí vlastnické právo svědčí, nikoliv prokázání její dobré víry z objektivního hlediska. Okolnosti stěžovatelem uváděné v ústavní stížnosti směřují k tvrzení jeho dobré víry ze subjektivního hlediska, není v nich však podle názoru Nejvyššího soudu nic, co by se týkalo dobré víry posuzované z hlediska objektivního. 6. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvádí, že v otázce, zda stěžovatel jako držitel pozemků byl v dobré víře či nikoli, odvolací soud zaujal stanovisko ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu v tom smyslu, že dobrou víru držitele je třeba hodnotit objektivně nikoli na podkladě subjektivního přesvědčení držitele. V ostatním odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. 7. Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, pouze odkazuje na odůvodnění všech tří ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů. 8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě byla zaslána stěžovateli k případné replice. Ve svém vyjádření stěžovatel uvádí, že se ani jen částečně neztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu ohledně "dobré víry". Jeho úvaha ohledně stěžovatelovy "dobré víry" je nepřesná a neúplná v tom, že neargumentuje komplexně s námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti, ale toliko vytrženě z kontextu námitek stěžovatele argumentuje pouze s dobrou vůlí stěžovatele, ne však eventuální dobrou vůlí jeho právní předchůdkyně M. F. Nejvyšší soud pak dospívá k nesprávnému závěru, že stěžovatel nemohl být objektivně v dobré víře, neboť podstata nájemního vztahu spočívá ve vědomí, že jsou užívány věci ve vlastnictví někoho jiného. Tato úvaha je naprosto nepřiléhavá k podstatě problému, neboť nejde o stěžovatelovu dobrou víru, ale o dobr