IV.ÚS 2908/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2908/20 ze dne 24. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. července 2020 č. j. 58 Co 270/2019-524, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a 1) R. K., a 2) nezletilého J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 6. 2019 č. j. P 43/2018-293 svěřil nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do péče vedlejší účastnice jako matky (dále též "matka"), stanovil stěžovateli jako otci (dále též "otec") povinnost platit na jeho výživu počínaje dnem 1. 4. 2017 do 31. 8. 2018 měsíčně částku ve výši 3 000 Kč a od 1. 9. 2018 do budoucna částku ve výši 4 000 Kč, čímž změnil rozsudek okresního soudu ze dne 19. 1. 2016 č. j. Nc 25/2015-86 (výrok I.), stanovil dluh na výživném pro nezletilého za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2019 ve výši 10 000 Kč s tím, že otec je povinen tento dluh uhradit k rukám matky nezletilého nejpozději do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), rozhodl, že otec je oprávněn se s nezletilým stýkat v lichém kalendářním týdnu od pátku od 13:00 hodin do pondělí sudého kalendářního týdne do 7:45 hodin (běžný styk) a stanovil rovněž speciální styk otce s nezletilým v rozsahu specifikovaném ve výroku III. rozsudku v době jarních školních prázdnin, velikonočních školních prázdnin, letních školních prázdnin, o státním svátku 28. 10. a k němu se vztahujících podzimních školních prázdnin a v době vánočních školních prázdnin a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu v I. výroku v části, v níž bylo rozhodnuto o svěření nezletilého do péče matky, čímž byl ve věci péče o nezletilého změněn rozsudek okresního soudu ze dne 19. 1. 2016 č. j. Nc 25/2015-86 a ve III. výroku v části, v níž bylo rozhodnuto o speciálním režimu styku otce s nezletilým a o právech a povinnostech rodičů nezletilého při předání a převzetí nezletilého v rámci běžného a speciálního režimu styku, potvrzen (výrok I.). Rozsudek okresního soudu v I. výroku v části, v níž bylo rozhodnuto o výživném na nezletilého, ve výroku II. a ve výroku III. v části, v níž bylo rozhodnuto o běžném režimu styku otce s nezletilým, byl změněn tak, že otec je povinen platit na nezletilého počínaje dnem 1. 4. 2017 výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně, které se počínaje od 1. 9. 2018 zvyšuje na částku 5 600 Kč měsíčně a od 1. 1. 2020 snižuje na částku 4 500 Kč měsíčně. Tím byl změněn v povinnosti platit výživné rozsudek okresního soudu ze dne 19. 1. 2016 č. j. Nc 25/2015-86. Dále bylo rozhodnuto, že dluh na výživném za dobu od 1. 4. 2017 do 31. 7. 2020 ve výši 54 600 Kč je otec povinen zaplatit nezletilému k rukám jeho matky do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Dále bylo rozhodnuto, že otec je oprávněn se s nezletilým stýkat každý lichý kalendářní týden od pátku od 17.00 hodin do následujícího pondělí do 7.45 hodin (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí se domáhal toho, aby bylo rozhodnuto o střídavé péči o nezletilého oběma rodiči. Stěžovatel doplňuje, že v mezidobí onemocněl a jeho zdravotní stav zapříčinil vleklou pracovní neschopnost, a proto se v důsledku svých zdravotních problémů již nedomáhá práva na střídavou péči, ale ústavní stížností brojí proti postupu krajského soudu, který porušil jeho právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stěžovatel je přesvědčen, že v souladu se zásadou řádného procesu nemůže průkazný špatný zdravotní stav znemožňující přítomnost na jednání soudu představovat pro soud nedůvodný průtah na straně účastníka jednání. Stěžovatel namítá, že v době nařízeného soudního jednání krajského soudu se nacházel pod vlivem silných léků a pohyboval se s největšími obtížemi za pomoci francouzských holí. U stěžovatele byly v té době dokonce zaznamenány negativní psychické symptomy zaviněné především momentální neschopností vypořádat se vnitřně se zhoršeným zdravotním stavem a jeho projevy navenek a též následkem nemožnosti prožívat čas se svým synem a podílet se na jeho výchově přiměřenou měrou jako matka. K uvedené skutečnosti krajský soud podle stěžovatele nepřihlédl a rozhodl, aniž by se stěžovatel mohl osobně vyjádřit ke všem důkazům a skutečnostem, na jejichž základě bylo rozhodnuto o jeho právech a povinnostech. 5. Výše popsané okolnosti podle stěžovatele vedly k neústavnímu a téměř likvidačnímu rozhodnutí, a to zvláště jde-li o svévolný způsob výpočtu výše výživného, které má stěžovatel platit na nezletilého. Při stanovení výše výživného dospěl krajský soud "jakýmsi subjektivním posouzením", kdy však opomněl, že podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý má právo vlastnit majetek a podle čl. 9 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám, a vyhradil si právo určovat, že stěžovatel by měl poskytovat služby a pronajímat byt, který však potřebuje větší opravy a je ve stavu neobyvatelnosti, neboť stěžovatel prokazatelně trpí finanční nouzí. 6. Stěžovatel namítá, že krajský soud řádně nezjistil skutečnosti o tom, zda životní úroveň stěžovatele nenaruší stanovená výše výživného. Podle stěžovatele je životní úroveň nezletilého soudem nadhodnocena a postavena nad možnosti otce. Přitom postup podle § 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), přímo neukládá, aby soud, rozhodující o rozsahu výživného, stěžovateli určoval, jak má se svým majetkem nakládat a nutit stěžovatele ke službám, které zákon nestanoví. 7. Napadený rozsudek má kromě likvidačního účinku vůči stěžovateli v ekonomické rovině i vliv na rodinné vazby mezi nezletilým synem a stěžovatelem jako otcem a širší rodinou na straně stěžovatele. Tyto vztahy jsou poškozeny tak, že jsou dnes téměř vymizelé. Takový postup není v zájmu nezletilého. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovat