IV.ÚS 291/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 291/05 ze dne 10. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele JUDr. J. M., právně zastoupeného advokátem JUDr. Milanem Davídkem, Stallichova 11, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 13/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 18. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 13/2005. Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, konkrétně do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z přípisu ministra spravedlnosti ČR ze dne 15. 8. 2005 je zřejmé, že se připojuje k předmětné ústavní stížnosti. Ústavní soud však v minulosti již konstatoval (srov. dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 251/04), že přistoupení k ústavní stížnosti není možné. K tomu srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 101). Předtím, než se Ústavní soud zabýval předloženým návrhem, řešil otázku, zda je stěžovatel oprávněn podat ústavní stížnost za situace, kdy ze strany Nejvyššího soudu ČR se jedná o rozhodnutí, kterým je řešena stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Dle náhledu Ústavního soudu je nutno toto oprávnění stěžovateli přiznat, neboť stížnost pro porušení zákona byla podána v jeho prospěch. Je tedy účastníkem tohoto řízení a může se domnívat, že pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Splňuje tedy podmínku aktivní legitimace podle ustanovení § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu). Ústavní soud konstatuje, že předmětná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu a jsou tedy splněny předpoklady pro projednání věci. II. Stěžovatel, jenž je bývalým pracovníkem kriminální služby Policejního prezidia ČR, byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 12. 1998, č.j. 3 T 36/98-229, uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona a přijímání úplatku podle ustanovení § 160 odst. 2, odst. 3 trestního zákona. JUDr. J. M. se měl jako vedoucí skupiny finanční kriminality, odboru hospodářské kriminality, spojit s Ing. K. B., bývalým finančním ředitelem společnosti SEG, která byla majoritním vlastníkem Skloexportu, a.s., a při následujících schůzkách pod pohrůžkou trestního stíhání a uvalení vazby ve věci vyšetřování hospodářské trestné činnosti v podniku Skloexport, a.s., na něm požadovat blíže nespecifikovanou finanční částku na pokrytí nákladů spojených s vyřízením beztrestnosti. Stěžovatel se dopustil svého jednání navzdory tomu, že jeho nadřízený v druhé polovině listopadu 1997 striktně zakázal, aby se nadále zabýval prověřováním hospodářské trestné činnosti v podniku Skloexport, a.s. Dne 20. 3. 1998 v poledních hodinách v restauraci Thang Long v Praze 7 měl pak stěžovatel od Ing. B. převzít obálku s finanční hotovostí ve výši 250.000,- Kč. Za uvedené jednání byl podle ustanovení § 158 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), za použití ustanovení § 35 odst. 1 TZ odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř a půl let a podle ustanovení § 39a odst. 3 TZ zařazen do věznice s dozorem. Podle ustanovení § 49 odst. 1 TZ mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání příslušníka Policie ČR a příslušníka Obecní policie na dobu deseti let. Poté, co v předmětné věci Ústavní soud nálezem ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 6 To 376/99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 3 T 36/98, Obvodní soud pro Prahu 7 znovu projednal předmětný případ a rozsudkem ze dne 27. 7. 2001, č.j. 24 T 79/2000-567, uznal obviněného JUDr. J. M. vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a) TZ a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b) TZ. Za výše uvedené jednání mu byl v souladu s ustanovením § 160 odst. 3 TZ za použití ustanovení § 35 odst. 1 TZ uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let. Pro jeho výkon byl podle ustanovení § 39a odst. 3 TZ zařazen do věznice s dozorem. Podle ustanovení § 49 odst. 1 TZ mu byl dále na dobu deseti let uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu všech povolání spojených s uzavřením služebního poměru. K odvolání stěžovatele pak Městský soud v Praze při nezměněném výroku o vině částečně změnil svým rozsudkem ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 To 426/2001, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 v tom smyslu, že trest zákazu činnosti mu byl omezen na zákaz výkonu činnosti příslušníka Policie ČR a Městské (obecní) policie na dobu 10 let. Naposledy citované rozsudky byly posléze napadeny ústavní stížností evidovanou pod sp. zn. II ÚS 143/02, jež však byla shledána zjevně neopodstatněnou. Ministr spravedlnosti ČR podal dne 17. 1. 2005 ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, v níž brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 To 426/2001, vydaného ve věci Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 79/2000. Ministr spravedlnosti ČR dospěl ve svém podání k závěru, dle něhož nebylo obviněnému spolehlivě prokázáno, že by od svědka požadoval úplatek, byť naznačoval, že mu vznikají určité náklady spojené s jednáním v předmětné záležitosti. Dále nebylo prokázáno, že by obviněný stanovil případnou výši úplatku. Obviněný sice naznačoval vznik určitých režijních nákladů, rozhodně však nežádal v souvislosti s tím o poskytnutí finanční odměny. Nejvyšší soud ČR dne 3. 3. 2005 projednal výše uvedený návrh ministra spravedlnosti a svým rozhodnutím, sp. zn. 4 Tz 13/2005, stížnost pro porušení zákona zamítl. V odůvodnění citovaného rozhodnutí konstatoval, že stížnost pro porušení zákona je odůvodněna tak stručně, že vzniká pochybnost, zda je splněna zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 267 odst. 1 TZ, tj. že ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných a dalších vyjmenovaných náležitostí uvedeno, v jakém rozsahu i z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Bez jakékoli bližší argumentace stěžovatel pouze tvrdí, že obviněnému nebylo spáchání trestné činnosti prokázáno. Rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu obšírně objasnily a zdůvodnily své skutkové i právní závěry. Soud prvního stupně v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, změnil skutkovou větu tak, že z ní vypustil část, popisující převzetí obálky s finanční hotovostí ve výši 250.000,- Kč dne 20. 3. 1998 v restauraci Thang Long v Praze 7. Dále je v odůvodnění poukázáno na argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství, dle něhož i kdyby se Nejvyšší soud z nějakých důvodů plně neztotožnil s hodnocením důkazů provedeným soudy prvního a druhého stupně, nemohl by napadené rozhodnutí zrušit, pokud jim nebylo možno vytknout neúplnost důkazního řízení. V tomto směru však stížnost pro porušení zákona uvedeným soudům nic nevytkla. S nastíněným stavem řízení se stěžovatel neztotožnil a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 13/2005, podal předmětnou ústavní stížnost, v níž rekapituloval dosavadní průběh řízení. K podané stížnosti pro porušení zákona uvedl, že její kopii obdržel od Nejvyššího soudu s tím, aby se v rámci soudcovské lhůty vyjádřil. Stěžovatel tak učinil ve svém přípisu, v němž uvedl skutkové a právní okolnosti, jež jsou dle jeho mínění významné pro posouzení případu. V souvislosti se stížností pro porušení zákona stěžovatel uvedl, že mu nebylo zasláno vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, o jehož existenci se dověděl teprve z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Stěžovatel ve svém podání upozornil na skutečnost, že z protokolu Nejvyššího soudu ČR nelze seznat, že by se tento zabýval jeho vyjádřením či vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství. Dále stěžovatel uvedl, že ze spisu Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že se příslušný soudní senát zabýval návrhem Ministra spravedlnosti toliko půl hodiny. Dne 7. 9. 2005 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění odůvodnění ús