IV.ÚS 291/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 291/22 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Zuzany Poláčkové, zastoupené JUDr. Markem Hastíkem, advokátem, sídlem Všetičkova 615/5, Brno, proti výrokům II a IV rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2021 č. j. 27 Co 151/2019-829 a výroku II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. března 2019 č. j. 236 EC 62/2012-661, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a spolku Junák - český skaut, Tiskové a distribuční centrum, z. s., sídlem Senovážné náměstí 977/24, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených výroků napadených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 4 a 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 303 880,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 25. 3. 2012 do zaplacení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 242 718,40 Kč (výrok II), a dále České republice - městskému soudu na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14 460 Kč (výrok III). 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I (výrok I) a změnil ve výroku II tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před městským soudem ve výši 238 035,70 Kč (výrok II), že se ve výroku III mění tak, že stěžovatelka je povinna nahradit České republice na účet městského soudu náklady řízení ve výši 8 460 Kč (výrok III), a konečně, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 39 014,57 Kč (výrok IV). 4. Ústavní stížností napadené nákladové výroky krajský soud odůvodnil tak, že příslušná judikatura ke stanovení výše odměny za zastoupení advokátem v řízeních, která byla zahájena za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanovily paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se měnila vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška"), na kterou odkázala stěžovatelka, je krajskému soudu dobře známa, nicméně vždy je potřeba hodnotit konkrétní okolnosti případu, k nimž v tomto případě náleží i skutečnost, že řízení bylo vedeno velice dlouhou dobu, a to zejména z důvodu neustálých žádostí stěžovatelky o poskytnutí lhůty pro doložení důkazů. Krajský soud při zohlednění účelnosti jednotlivých vedlejších účastníkem uplatněných nákladů dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není důvod stanovit výši odměny za zastoupení advokátem podle zrušené přísudkové vyhlášky, a to i přesto, že řízení bylo zahájeno za její účinnosti. Vzhledem k uvedené okolnosti (délka řízení způsobená především důvody na straně stěžovatelky, na které ve svém rozhodnutí poukazoval i městský soud), nelze uzavřít, že stěžovatelka měla legitimní důvod očekávat, že odměna za zastoupení advokátem bude stanovena podle přísudkové vyhlášky. Krajský soud též zdůraznil, že mezi účelně vynaložené náklady zařadil 17 úkonů a 2 tzv. půlúkony právní služby, z nichž ale pouze první 3 úkony (převzetí věci, podání žaloby a replika na vyjádření stěžovatelky k žalobě) spadají pod účinnost zrušené přísudkové vyhlášky. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka spatřuje porušení jí ústavně zaručených práv v tom, že obecné soudy neaplikovaly § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a tedy, že určily hodnotu náhrady nákladů řízení za právní zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to bez přihlédnutí k tomu, že v době, kdy soudní řízení začalo podanou žalobou vedlejšího účastníka, tj. dne 27. 3. 2012, platila přísudková vyhláška, když ta platila od 1. 1. 2001 do 7. 5. 2013. Přísudková vyhláška byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.), přičemž tento nález ale neobsahoval jakékoliv přechodné ustanovení, stanovující, jak má být postupováno v řízeních zahájených a dosud neskončených. Stěžovatelka má za to, že oba soudy postupovaly v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 25 Cdo 1376/2016 a ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3134/2015, jakož i nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681) a usneseními Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. 93 Co 738/2014 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. 23 Co 389/2014, z nichž obsáhle cituje. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v případě použití přísudkové vyhlášky by byla odměna za řízení u soudu v jednom stupni ve výši 41 878 Kč. Náklady řízení stanovené advokátním tarifem jsou tak neúměrné a nezanedbatelné, neboť činí několikanásobek původně očekávané částky v době zahájení soudního řízení. Stěžovatelka též konstatuje, že vedlejšímu účastníkovi přiznaná náhrada nákladů řízení téměř překročila hodnotu sporu samotného. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 9. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02