IV.ÚS 2918/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2918/20 ze dne 26. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A, zastoupené Mgr. Nikolou Jílkovu, advokátkou, sídlem Drobného 324/72, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. srpna 2020 č. j. 7 Afs 428/2019-39 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 52 Af 18/2019-76, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2020, která i v ostatním splňuje podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků, neboť má za to, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 26 odst. 1, čl. 38 a čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatelka podáním ze dne 14. 10. 2020 požádala Ústavní soud, aby vyčkal s vydáním rozhodnutí na doplnění ústavní stížnosti 15 dnů po ukončení nebo zrušení nouzového stavu dle § 6 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, a to s ohledem na absenci některých podkladů, které lze zajistit jen nahlédnutím do předmětného spisu Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "vedlejší účastník"), kde jsou omezeny úřední hodiny. 3. Ústavní soud z odůvodnění napadených rozsudků a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelce sedmi dodatečnými platebními výměry ze dne 9. 6. 2017 Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen "správce daně") doměřil za zdaňovací období měsíců března, dubna a června roku 2012 a měsíců března, dubna, května a srpna roku 2013 daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a zároveň jí uložil povinnost uhradit související penále z doměřené daně. K doměření DPH došlo na základě toho, že správce daně dovodil, že stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně související s fakturami přijatými od obchodní společnosti B, které nepovažoval za oprávněně uplatněné, a to z důvodu zapojení stěžovatelky do podvodného řetězce na daňovém podvodu. Proti rozhodnutí správce daně podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 6. 2. 2019 č. j. 4972/19/5300-21444-712585 zamítl. 4. Stěžovatelka se bránila žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), kterou zamítl rozsudkem ze dne 27. 11. 2019 č. j. 52 Af 18/2019-76, když přisvědčil orgánům finanční správy, že stěžovatelka věděla či minimálně vědět mohla, že se účastní řetězce zasaženého podvodem. 5. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti dospěl k závěru, že stěžovatelka nepostupovala dostatečně obezřetně a nepřijala ani částečně přiměřená opatření, kterými by mohla své účasti na daňovém podvodu zabránit. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 věta poslední zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžejní argumentací stěžovatelky v nyní posuzované ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, je to, že zpochybňuje, že měla nebo mohla vědět, že jí přijaté zdanitelné plnění bylo zatíženo podvodem. Tvrdila, že správcem daně nebyla prokázána existence daňového podvodu ani daňového řetězce, proto měla postupovat v řízení v souladu s principem in dubio pro reo. Orgány finanční správy si měly vyžádat od dané společnosti potřebné doklady a ověřit, zda obchodní společnost B, v jí podaných daňových přiznáních uvedla správná tvrzení, či nikoli. Stěžovatelka nemohla ovlivnit, že se její dodavatel stane následně nekontaktním. Existenci podvodu pak nemohly prokázat ani další krajským soudem akcentované okolnosti (absence písemných smluv, virtuální sídlo, nezveřejnění účetních závěrek, cena hydraulického lisu, atd.). 7. Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadených rozsudků krajského soudu i Nejvyššího správního soudu a tvrdí, že argumentace krajského soudu týkající se obecných východisek, daně z přidané hodnoty a prokazování nároku na odpočet daně obsažená v odůvodnění rozsudku neodpovídá situaci stěžovatelky, protože nezohlednil skutkové odlišnosti věci. Nepřezkoumatelnost rozsudku dle jejího přesvědčení spočívá v tom, že krajský soud nesprávně posoudil její žalobní tvrzení týkající se prokázání podvodného jednání. Stěžovatelka opakovaně uvedla, že orgány finanční správy neprokázaly, v čem měl spočívat údajný podvod na dani z přidané hodnoty. Nestačí obecné tvrzení, že u obchodní společnosti B, nebylo možno ověřit správnost jí vykázaných údajů. 8. Správce daně i správní soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu svým přístupem fakticky přenesly na stěžovatelku (daňový subjekt) důkazní břemeno o neexistenci účasti stěžovatelky na daňovém podvodu. Rozhodnutí je dle přesvědčení stěžovatelky nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění a je formalistické, Nejvyšší správní soud se věcně nevypořádal s jejími námitkami o nezákonnosti rozhodnutí, kde není daňový podvod dostatečně přesně vymezen, resp. nebyl dostatečně identifikován řetězec společností, ve kterém mělo dojít k podvodu na DPH. Dále stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu [nález ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 29/08 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), nález ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 29/05 (N 113/37 SbNU 463); usnesení ze dne 12. 8. 2020 sp. zn. II. ÚS 1816/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 6. 2012 ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11 Mahgében a Péter Dávid; ze dne 29. 4. 2004 ve spojených věcech C-487/01 a C-7/02 Gemeentew Leusden a Holin Groep, ze dne 18. 12. 2014 ve spojených věcech C-131/13, C-163/13 a C-164/13 Italmoda; Kittel a Recolta Recycling, EU: C:2006:446; Bonik, C-285/11; EU:C.2012:774; Maks Pen, EU:C:2014:69. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti správních soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nález ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451); nález ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555); nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375); usnesení ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2864/20; nález ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445);