IV.ÚS 2918/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2918/21 ze dne 23. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Bohutínského, soudního exekutora, Exekutorský úřad Trutnov, sídlem Ječná 479, Trutnov, zastoupeného Mgr. Jiřím Rejlem, advokátem, sídlem Svatojanské náměstí 47, Trutnov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2021 č. j. 30 Co 256/2021-102, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a A. H., K. H. a T. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1, 9, 11, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 4. 2021 č. j. 34 EXE 562/2021-36, byla na majetek druhé vedlejší účastnice a třetího vedlejšího účastníka jako povinných, vedena stěžovatelem, soudním exekutorem JUDr. Janem Bohutínským, Exekutorský úřad Trutnov (dále jen "soudní exekutor" či "exekutor"), pod sp. zn. 158 EX 143/21, exekuce. Exekuce byla vedena podle vykonatelného rozsudku obvodního soudu ze dne 1. 12. 2020 č. j. 0 Nc 17004/2019-658 jako exekučního titulu k vymožení pohledávek ve výši 69 000 Kč a 115 000 Kč (nedoplatky na výživném za období od 1. 1. 2019 do 30. 11. 2020), nákladů exekuce a nákladů první vedlejší účastnice jako oprávněné. Soudní exekutor předložil dne 14. 6. 2021 obvodnímu soudu k rozhodnutí návrh druhé vedlejší účastnice a třetího vedlejšího účastníka na zastavení exekuce, kterému pro nesouhlas první vedlejší účastnice nevyhověl. 3. Obvodní soud následně usnesením ze dne 18. 6. 2021 č. j. 34 EXE 562/2021-77 zamítl návrh druhé vedlejší účastnice a třetího vedlejšího účastníka na zastavení exekuce, když především nevyslyšel jejich námitku, že exekuční titul není vykonatelný. Neshledal proto důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 4. Proti uvedenému usnesení obvodního soudu podali druhá vedlejší účastnice a třetí vedlejší účastník odvolání. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu změněno tak, že předmětná exekuce se zastavuje (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. bylo rozhodnuto, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud tak učinil proto, že rozhodnutí, které bylo podkladem exekuce, se po jejím nařízení stalo neúčinným, a byl tak naplněn důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí k nákladovým výrokům s odkazem na § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (podle kterého dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil), dospěl k závěru, že okolnosti posuzované věci vylučují určení toho, kdo zastavení exekuce zavinil, neboť předběžně vykonatelný exekuční titul pozbyl účinnosti v důsledku pozdějšího rozhodnutí městského soudu, zavinění zastavení exekuce tak nelze účastníkům přičítat. Proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a stejně tak soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud poukázal na to, že takový postup nevylučuje ani judikatura Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a dále připomněl, že Ústavní soud se ve svém stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545) zabýval ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy v případě zastavení exekuce uložit povinnému nebo oprávněnému nahradit exekutorovi jeho náklady. Vypořádal se zde i s námitkou, že exekutor, jako nositel veřejné moci, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekuce. Skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není neústavní. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Uvedené stanovisko odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983 č. 8919/80), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry, jak uvedl městský soud, lze vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (usnesení ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 9/06 a ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 254/06), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že jako soudní exekutor má podle § 1 exekučního řádu speciální postavení, kdy na něj stát přenesl část své veřejné moci. Soudní exekutor vystupuje na jedné straně jako nezávislý soud (§ 28 věta druhá exekučního řádu), na druhé straně je však podnikatelem. Stěžovatel namítá porušení čl. 1 Listiny, neboť spatřuje zásadní nerovnost v tom, že v případě zastavení exekuce nemá právo na náhradu nákladů řízení (ani odměny, ani alespoň náhrady hotových výdajů), na rozdíl od notářů, kterým v případě zastavení řízení hradí náklady stát. 6. Stěžovatel dále tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 9 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám. Soudní exekutor nemůže odmítnout vést exekuci. Vedení předmětné exekuce neodporovalo zákonu nebo právním předpisům, a proto byl stěžovatel povinen postupovat podle exekučního řádu, požádat exekuční soud o pověření k vedení exekuce a danou exekuci vést. Stěžovatel tedy neměl možnost jakéhokoli uvážení, zda vést exekuci, následně činil při exekuci úkony, které mu zákon ukládá, avšak na základě napadeného usnesení došlo k situaci, kdy za svoji práci nedostal žádnou odměnu. Podle stěžovatele taková situace vykazuje znaky nucené práce, která je však čl. 9 Listiny zakázána. Stěžovatel dále poukazuje na § 3 exekučního řádu, který mj. stanoví, že exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Stěžovatel v této souvislosti znovu namítá porušení čl. 1 Listiny, tedy rovnosti v právech, když se opět nabízí srovnání s notáři, kteří byť jako orgán veřejné moci, ale zároveň podnikatelé, mají zaručené uhrazení nákladů - tj. odměnu, náhradu hotových výdajů a daň z přidané hodnoty, v případě neuhrazení dědici, resp. pozůstalým manželem, státem. 7. Stěžovatel dále namítá, že na tento případ se neuplatní závěry uvedené v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii, neboť v tomto případě Van der Mussele věděl, že právní zastupování je v rámci koncipientské praxe (a po jmenování advokátem i dokončení těchto neuzavřených případů) poskytováno pro bono; bylo to součástí belgického právního řádu a bylo to jednou z podmínek, aby Van der Mussele mohl být advokátem jmenován. Stěžovatel tedy neshledává žádnou analogii pro svůj případ. 8. Stěžovatel dále namítá, že došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek, zaručeného čl. 11 Listiny, neboť legitimně očekával, že za jím provedenou práci získá odměnu a dojde tedy ke zvětšení jeho majetku, k čemuž však v důsledku vydání napadeného věcně nesprávného usnesení nedošlo. 9. Stěžovatel rovněž namítá porušení svých hospodářských práv, konkrétně čl. 26 odst. 3 Listiny, podle kterého každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. V § 3 exekučního řádu se pak explicitně stanoví, že soudní exekutor vykonává exekuční činnost za úplatu. Stěžovatel tvrdí, že nelze k soudnímu exekutorovi, a to nejen v případě zastavení exekuce, přistupovat tak, že je podnikatelem, a proto tedy musí nést podnikatelské riziko. Soudní exekutoři disponují pravomocí státu vykonávat (za úplatu) exekuční činnost a další činnost stanoví-li tak zákon. Postavení podnikatele by se podle stěžovatele mělo na soudní exekutory vztahovat pouze při jednání před úřady, nikoliv však při exekuční činnosti, jejíž výkon stát přenesl právě na soudní exekutory. 10. Stěžovatel dále namítá, že napadeným usnesením došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst