IV.ÚS 2919/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2919/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VHS stavby, a. s., sídlem Bánskobystrická 114/26, Liberec, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2022 č. j. 23 Cdo 2147/2021-1035, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. března 2021 č. j. 15 Co 196/2020-992 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18. června 2020 č. j. 12 C 58/2017-910, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a města Pelhřimov, sídlem Masarykovo náměstí 1, Pelhřimov, a organizace Technické služby města Pelhřimova, příspěvková organizace, sídlem Myslotínská 1740, Pelhřimov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník (v řízení před soudy žalobce, za účasti vedlejší účastnice) se žalobou u Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") domáhal zaplacení částky 13 970 508,60 Kč s tvrzením, že stěžovatelka na základě smlouvy o díle pro něj zhotovila stavbu kompostárny, ale dílo trpí vadou spočívající v nemožnosti zpracovat zadávací dokumentací požadovaný objem hmoty, což narušuje podmínky dotace, kterou vedlejší účastník pro kompostárnu získal. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že právní základ vedlejším účastníkem uplatňovaných nároků je v dané věci opodstatněný, s tím, že o jejich výši a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. V řízení nebylo sporné, že stěžovatelce ucházející se o veřejnou zakázku byl znám požadovaný rozsah umožňující zpracování 4 500 tun hmoty za rok. K tomu okresní soud poznamenal, že výrobce fermentorů, od něhož je stěžovatelka pro projekt vedlejšího účastníka získala, poté, co se jejich nedostatečná kapacita začala projevovat, opakovaně tvrdil, že s fermentory zjevně není nakládáno správně, když každý z nich měl být schopen zpracovat 1 500 tun hmoty za rok. V dané souvislosti proto byla opakovaně mezi stěžovatelkou (resp. výrobcem fermentorů) a vedlejším účastníkem dojednávána ukázková zakládka hmoty, avšak pro vznášení nových a nových podmínek stěžovatelkou (resp. výrobce) k tomu nedošlo. Proto vedlejší účastník v říjnu 2015 nechal vypracovat znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že technologie dodaná stěžovatelkou není schopna dosahovat požadovaného objemu. Na základě znaleckého závěru vedlejší účastník uplatnil dne 22. 12. 2015 u stěžovatelky reklamaci, v níž požadoval odstranění vady. Okresní soud uplatnění reklamace považoval za včasné (tj. provedené bez zbytečného odkladu) mimo jiné proto, že to byla stěžovatelka, která vadu opakovaně odmítala pod záminkou různých tvrzení připustit, a nakonec rovněž požádala o časovou dotaci na prostudování znaleckého posudku, který jí vedlejší účastník předložil a uvedený čas jí poskytl. Podle smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byl vedlejší účastník při nečinnosti stěžovatelky oprávněn pověřit odstraněním vady jiný odborný subjekt. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění předně uvedl, že v dané věci není žádného sporu o tom, že stěžovatelka se stala vítězkou zadávacího řízení, které proběhlo na základě zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění do 30. 9. 2016 (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"). Stěžovatelka od počátku znala základní požadavky vedlejšího účastníka, tedy kapacitu zpracování 4 500 tun/rok pro 3 fermentory. Po rekapitulaci závěrů okresního soudu konstatoval, že jeho závěr, že nedosažení zaručené kapacity je vadou a že za ni odpovídá stěžovatelka, považuje za správný. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že stěžovatelka v dovolání nespecifikovala takovou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Přípustnost dovolání nezaložila otázka výkladu lhůty "bez zbytečného odkladu" pro oznámení vad díla, neboť krajský soud ji vyložil s ohledem na okolnosti daného případu přiléhavě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Přípustnost dovolání nemohla založit ani polemika stěžovatelky, zda uplatněné nároky nutno posuzovat jako škodu (respektive náhradu škody) nebo jako nároky z odpovědnosti za vadné plnění, neboť rozhodnutí krajského soudu na uvedeném rozlišení není založeno. Krajský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe o povinnosti zaplatit smluvní pokutu, která není vázána na zaviněné porušení smluvní povinnosti (otázka, že věřitel spoluzavinil porušení utvrzované povinnosti, netvoří součást posouzení základu tohoto nároku, a její vyřešení tak není podmínkou pro vydání mezitímního rozsudku). Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit skutkový závěr krajského soudu o tom, že o existenci závazku dodat fermentory o minimální vstupní kapacitě každého z nich 1 500 tun ročně stěžovatelka věděla, takže přípustnost dovolání by mohl založit jen nesprávný výklad, za pomoci něhož by krajský soud k takovému závěru dospěl. K takovému pochybení podle Nejvyššího soudu nedošlo. Zadávací dokumentace ani v rozsahu požadovaného parametru na zpracování množství biologického materiálu nebyla nejednoznačná. Ke kasaci dovoláním napadeného rozsudku krajského soudu nemohl Nejvyšší soud přistoupit ani pro stěžovatelkou tvrzenou jinou vadu spočívající v tom, že mezitímním rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto jediným výrokem o všech nárocích. Takovou eventuální vadou řízení by se totiž Nejvyšší soud mohl zabývat jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za svévolná, mimo jiné proto, že je v nich použit výklad právních institutů, který odporuje jejich doktrinálnímu chápání. Napadená rozhodnutí jsou rovněž v rozporu s principem předvídatelnosti, když Nejvyšší soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a nevypořádal se s jejími námitkami. V této souvislosti stěžovatelka zejména poukazuje na to, že namítala, že nároky vznášené vedlejším účastníkem jsou v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, neboť vedlejší účastník měl vědět, že jím požadované zařízení s ohledem na podmínky specifikované v zadávací dokumentaci ve skutečnosti nelze dodat. 6. Nejvyšší soud byl rovněž povinen zabývat se v dovolání specifikovanými jinými vadami; konkrétně nemožností okresního soudu rozhodnout jedním výrokem mezitímního rozsudku o více samostatných nárocích (o náhradě újmy vzniklé v souvislosti s odstraňováním vad a dále o smluvní pokutě), jakož i nedostatečným odůvodněním rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, v nichž není specifikován závěr, na základě něhož oba soudy dospěly k opodstatněnosti smluvní pokuty. 7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že vedlejší účastník reklamoval jím tvrzené vady díla bez zbytečného odkladu [stěžovatelka odkazuje zejména na nálezy ze dne 15. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 314/05 (N 159/38 SbNU 267) a ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 4002/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)], neboť o vadách musel vědět nejpozději v dubnu 2014 a již v září roku 2014 disponoval odborným posouzením technologie kompostárny. Obecné soudy podle stěžovatelky marginalizovaly její námitky, když nedostatečně zohledňují fungování kompostárny v Jemnici. Stěžovatelka dále upozorňuje, že podmínky provozu, jak si je vedlejší účastník v zadávací dokumentaci vymezil, nejsou souladné se závěry revizního znaleckého posudku, který nechal zpracovat okresní soud. Uvedenému posudku rovněž stěžovatelka vytýká, že se v rozporu se zadáním soudu nezabýval teoretickou schopností kompostárny zpracovat objem odpadu, ale zohledňoval i otázky fondu pracovní doby, vlivy počasí atp., na které ale odpovídat neměl. Pro závěr, že kompostárna je schopna zpracovat až 4500 tun biologického materiálu za rok se před soudem vyslovil i jeden ze zpracovatelů revizního znaleckého posudku. 8. Nesprávný je rovněž závěr obecných soudů, že vedlejší účastník následně bez zásahu stěžovatelky vady kompostárny odstranil, neboť jím zvolené řešení (úp