IV.ÚS 292/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 292/21 ze dne 20. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o výkonu dohledu nad postupem Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 2. prosince 2020 č. j. 8 VZN 310/2020-14 a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 17. června 2020 sp. zn. 1 KZN 4024/2019, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato ústavně zaručená práva byla porušena i vyrozuměním Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o výkonu dohledu nad postupem Krajského státního zastupitelství v Ostravě. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odbor hospodářské kriminality, Ostrava (dále jen "policejní orgán"), ze dne 11. 5. 2020 č. j. KRPT-42602-148/TČ-2019-070081 byly podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odloženy věci oznámení stěžovatele, a to v bodě 1) pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit L. K., a v bodě 2) pro podezření ze spáchání přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. c), písm. d) trestního zákoníku, jehož se měli dopustit L. K., M. M. a M. R. Policejní orgán dospěl k závěru, že ani v bodě 1), ani v bodě 2) nejde o podezření ze spáchání označeného ani jiného trestného činu (zločinu) a není namístě věc vyřídit jinak. 3. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Krajské státní zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství") v záhlaví uvedeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítlo jako nedůvodnou. Krajské státní zastupitelství se ztotožnilo se závěry policejního orgánu, že shromážděná skutková zjištění nenasvědčují spáchání označených trestných činů oznámenými osobami, a to zejména pro scházející objektivní stránku i subjektivní stránku trestných činů (ani jiných v úvahu eventuálně přicházejících trestných činů). Podle jeho názoru policejní orgán postupoval v souladu se zákonem, když objasnil podstatné okolnosti oznámeného jednání a s těmito se věcně a logicky vypořádal. Poukázalo na to, že předmětem prověřování bylo stěžovatelem oznámené jednání, jehož se měl dopustit L. K., jednak sám, jednak v součinnosti s osobami dalšími (M. M., M. R., příp. další), stručně řečeno dlouhodobým nehospodárným obchodní společnost X, poškozujícím obchodním vedením. Z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel některá z těchto pochybení cíleně sám oznámil formou postupně podávaných trestních oznámení, o dalších možných jednáních se zmínil v podaném vysvětlení, příp. v písemném vyjádření, aniž by je činil předmětem samostatných trestních oznámení. Krajské státní zastupitelství dále konstatovalo, že z řady listinných materiálů založených ve spise je zřejmé, že i přes svoji rozsáhlost je toto pouhá část jednání, které stěžovatel vytýká L. K. Další jeho tvrzená pochybení jsou předmětem řady dalších samostatných (trestních, civilních i správních) řízení vedených před příslušnými orgány a soudy různých instancí. Z opatřených listinných materiálů (vztahujících se k některým z těchto řízení) je mimo to zřejmé, že oba společníci společnosti X, tedy jak L. K., tak i stěžovatel, se před příslušnými institucemi a orgány vzájemně a také dlouhodobě napadají, a zpochybňují jednotlivé jimi činěné úkony týkající se chodu, ovládání a majetku společnosti X. S jistou nadsázkou krajské státní zastupitelství shrnulo, že akce jednoho z nich vyvolává - v bližším či delším časovém sledu - reakci toho druhého, přičemž nelze předpokládat jejich snahu či ochotu vzájemné spory urovnat. Za takto nastavených antipatií a z nich vyplývajících (aktuálních ale také v mezidobí ukončených) sporů jsou do věci - na základě podaných oznámení - vtahovány orgány činné v trestním řízení. Krajské státní zastupitelství uzavřelo, že délka jím vedeného trestního řízení i rozsah realizovaných úkonů bez dalšího prokazují, že policejní orgán se oznámeným jednáním pečlivě zabýval, a to objektivně, bez jakýchkoliv vazeb, předsudků, sympatií či antipatií vůči kterékoliv z označených stran. Své procesní rozhodnutí vydal až na základě komplexně shromážděných podkladů a po jejich pečlivém zhodnocení. 4. Ke konkrétním námitkám stěžovatele krajské státní zastupitelství odkázalo na usnesení policejního orgánu a nad jeho rámec doplnilo, že pro absentující objektivní i subjektivní stránku jednání osob podezřívaných ze spáchání trestné činnosti nemohl být spáchán trestný čin, což policejní orgán ve svém usnesení řádně vysvětlil. Proto odložení věci bylo podle jeho názoru namístě s tím, že posouzení věci stěžovatelem jako soustavného tunelování společnosti X, je jeho názorem, který však nebyl provedeným prověřováním potvrzen. Závěry prověřování vyloučily verzi událostí uváděnou stěžovatelem. Podle krajského státního zastupitelství nešlo také pominout skutečnost, že L. K. je nejméně od 11. 5. 2018 jediným (aktuálně) zapsaným jednatelem společnosti X, přičemž jeho odvolání z této funkce ke dni 12. 5. 2017 bylo soudně zpětně zpochybněno. Stěžovateli oprávnění jednatele, tedy ani oprávnění obchodně vést tuto obchodní korporaci, nepřísluší. Závěrem krajské státní zastupitelství dodalo, že orgány činné v trestním řízení nejsou určeny k tomu, aby vzájemné spory civilněprávní povahy mezi stranami rozhodovaly a dávaly za pravdu jedné či druhé z nich, dospějí-li - jako v nyní posuzovaném případě - k závěru, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu. 5. Proti usnesení krajského státního zastupitelství podal stěžovatel žádost o přezkum, která byla posouzena Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") jako podnět k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1, 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížností napadeným vyrozuměním vrchního státního zastupitelství o výkonu dohledu nad postupem krajského státního zastupitelství bylo stěžovateli sděleno, že napadená rozhodnutí policejního orgánu a krajského státního zastupitelství jsou svým rozsahem i obsahem adekvátní prověřovanému charakteru věci s tím, že dohledové státní zastupitelství není v tomto případě další instancí v trestním řízení ve smyslu trestního řádu, u které by se bylo možno dovolávat se v pořadí již druhého přezkoumání pravomocného rozhodnutí policejního orgánu. Vrchní státní zastupitelství zdůraznilo, že v usnesení policejního orgánu jsou v souladu s § 134 odst. 2 trestního řádu rozebrány veškeré zásadní zajištěné důkazy, přičemž jde zejména o výslechy R. K., L. K., M. M., M. R., K. B., J. K., D. H., P. Ch., R. K., P. Ž. a k věci se písemně vyjádřil i L. K. st. Současně bylo provedeno rozsáhlé šetření postupem podle § 8 trestního řádu. Cílem šetření bylo primárně zjistit, zda pohledávky, na jejichž základě byly vedeny exekuce proti firmě X, mají nějaký reálný základ, případně, zda nejde o ryze fiktivní pohledávky, kde by mohlo vyvstat primárně podezření z trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. 6. Usnesení policejního orgánu podle vrchního státního zastupitelství splňuje veškeré nároky na něj kladené § 134 odst. 1, odst. 2 trestního řádu, což se týká i opakovaně namítané neúplnosti výroku tohoto usnesení. Vrchní státní zastupitelství shledalo, že popis skutku v tomto procesním usnesení nezakládá žádnou překážku ve smyslu ne bis in idem, neboť usnesení podle § 159a trestního řádu nemá povahu usnesení, které by mohlo do budoucna způsobit tzv. překážku věci již rozhodnuté. Žádné pochybení nezjistilo vrchní státní zastupitelství ani v usnesení krajského státního zastupitelství. Odmítlo přitom námitku stěžovatele, že krajské státní zastupitelství se věcí dostatečně nezabývalo. 7. Podle vrch