IV.ÚS 2920/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2920/22 ze dne 6. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavly Pelcové a Petra Pelce st., zastoupených Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2022 č. j. 20 Cdo 562/2022-528, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. srpna 2021 č. j. 59 Co 101/2021-458 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. února 2021 č. j. 24 EXE 2325/2017-362 ve znění opravného usnesení ze dne 15. března 2021 č. j. 24 EXE 2325/2017-370, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Petra Pelce ml. a Vladimíra Barvíka a Natálie Barvíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 24 EXE 2325/2017 se podává, že uvedený soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelů a prvního vedlejšího účastníka (jako povinných) ze dne 23. 3. 2018, doplněný podáním ze dne 2. 4. 2018, na zastavení exekuce, nařízené pověřením soudního exekutora, vydaným okresním soudem dne 26. 9. 2017 pod č. j. 24 EXE 2325/2017-41. Ve svém návrhu povinní uvedli, že jeden z exekučních titulů, a to usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 5. 2015 č. j. 58 Co 14/2015-113, jako jeden z exekučních titulů, založené u okresního soudu ve spise sp. zn. 23 EXE 300/2012 pod číslem listu 57-61, není vykonatelné, neboť nejde o originál, a tudíž není podepsáno samosoudcem (předsedou senátu), a z tohoto důvodu nejsou vykonatelné ani ostatní (s ním související) exekuční tituly. Okresní soud k tomu uvedl, že originál se má nacházet ve spise pověřeného soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, neboť toto usnesení bylo vydáno ve věci odvolání prvního vedlejšího účastníka (tj. Petra Pelce, rok narození XXXX), proti usnesení (o udělení příklepu) tohoto soudního exekutora ze dne 22. 10. 2014 č. j. 103 EX 05847/12-89, avšak podle sdělení JUDr. Lukáše Jíchy, který nastoupil do uvolněného exekutorského úřadu po JUDr. Tomáši Vránovi, se u něho v originále ani stejnopisech nenachází, a nalezena nebyla ani obálka s hlasovacím lístkem. Podle sdělení Nejvyššího soudu, který v dané věci rozhodoval o dovolání, se jeho originál nenachází ani v jím vedeném spise sp. zn. 20 Cdo 2744/2016. S ohledem na obsah sdělení krajského soudu a jeho přílohy však okresní soud dospěl k závěru, že předmětné usnesení bylo podepsáno předsedkyní senátu JUDr. Pavlou Pjajčíkovou a spolu se stejnopisy zasláno v listinné a elektronické podobě do spisu pověřeného soudního exekutora. K námitce, že vzhledem k nevykonatelnosti tohoto exekučního titulu nejsou vykonatelné ani ostatní exekuční tituly, okresní soud uvedl, že není oprávněn přezkoumávat jejich věcnou správnost, ale že je jejich obsahem vázán a musí z nich vycházet. 3. K odvolání povinných krajský soud napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce v části týkající se vedení exekuce o vyklizení nemovitostí podle rozsudku okresního soudu ze dne 18. 7. 2016 č. j. 11 C 292/2015-95 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 59 Co 401/2016-429 a v tomto rozsahu řízení o zastavení exekuce podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil (výrok I), ve zbývajícím rozsahu pak usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil (výrok II). K výroku I uvedený soud uvedl, že zde existuje překážka věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), neboť k zastavení exekuce ve vztahu ke stěžovatelům již došlo rozhodnutím soudního exekutora ze dne 30. 10. 2020 č. j. 203 Ex 37646/17-91, a to vymožením nepeněžité povinnosti vyklidit nemovitou věc. K tvrzení stěžovatelky, že byla v době doručování rozhodnutí soudního exekutora ve vazbě, krajský soud uvedl, že pak by "alespoň" byla dána překážka věci zahájené. Jde-li o výrok II, krajský soud se ztotožnil jak s názorem okresního soudu, podle něhož nevykonatelnost usnesení krajského soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 58 Co 14/2015-113 nemá vliv na vykonatelnost ostatních exekučních titulů, tak s jeho závěrem o existenci originálu usnesení s potřebnými náležitostmi, čemuž dodal, že ze ztráty soudní písemnosti nelze vyvozovat jeho nevykonatelnost a nicotnost a že je na soudním exekutorovi, aby provedl rekonstrukci svého spisu. V poučení pak krajský soud uvedl, že proti rozhodnutí je dovolání do dvou měsíců od jeho doručení přípustné, závisí-li na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 4. Proti tomuto usnesení brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) odmítl s tím, že není podle § 238 odst. 1 písm. c) téhož zákona přípustné, neboť exekuce pokračuje jen k vymožení jednotlivých samostatných a pro dovolací přezkum nedostatečných peněžitých nároků (ve výši 23 000 Kč, 27 675 Kč, 27 283 Kč, 6 364,60 Kč, 6 364,60 Kč a 15 609 Kč). II. Argumentace stěžovatelů 5. V ústavní stížnosti stěžovatelé Nejvyššímu soudu vytýkají, že nereagoval na otázku, kterou zdůvodňovali přípustnost dovolání. Soudy se tak "vypořádaly" s jejich věcí, aniž by se musely zabývat tím, zda je možné, aby soudní rozhodnutí nabylo právní moci, neexistuje-li jeho originál ani přímý důkaz o tom, že byl fakticky vyhotoven, tj. že existoval a obsahoval všechny náležitosti soudního rozhodnutí. Upozorňuje na své judikaturní odkazy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 25 Cdo 1594/2016) s tím, že poté, co byla okresnímu soudu věc vrácena k doplnění dokazování, tento soud provedl šetření, v rámci kterého byl kontaktován soudní exekutor, krajský soud a Nejvyšší soud, originál však nebyl v žádném spise nalezen. Soudní exekutor uvedl, že originál neobdržel a doručeny mu byly pouze stejnopisy. Soudy se sice odvolaly na poznámku ve spise o podepsání a odeslání originálu, to však je podle stěžovatelů v nesouladu se sdělením soudního exekutora. V této souvislosti stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s tím, že by pracovní poznámka byla jednoznačným důkazem, že originál existoval a že měl veškeré náležitosti veřejné listiny; tak by tomu mohlo být, kdyby byla nalezena alespoň jeho kopie. Nadto chybí i obálka s protokolem o hlasování. Vzhledem k tomu jsou stěžovatelé přesvědčeni, že je na toto usnesení třeba pohlížet jako na nicotné. V takovém případě jsou podstatnou vadou postižena i veškerá následná soudní rozhodnutí (o určení vlastnického práva, o vyklizení nemovitosti). 6. Stěžovatelé také namítají, že soudy pominuly, že soudní exekutor rozhodl o návrhu oprávněných na zastavení exekuce usnesením ze dne 30. 10. 2020 č. j. 203 Ex 37646/17-91, i když mu bylo známo, že v témže exekučním řízení již probíhá řízení o návrhu povinných na zastavení exekuce. Za tohoto stavu neměl soudní exekutor sám rozhodnout, ale předložit věc soudu nebo vyčkat, než bude o jejich návrhu rozhodnuto. Nadto toto rozhodnutí do doby rozhodování krajského soudu nebylo doručeno stěžovatelce. Podle stěžovatelů tak zde byla dána překážka litispendence, a soudní exekutor pochybil, když v totožné věci rozhodl. 7. Krajskému soudu a Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že se nezabývaly nezákonným postupem při vystěhování stěžovatelky z nemovitosti, které vedlo oprávněné, tj. druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnici, k podání návrhu na zastavení řízení. Tímto způsobem oprávnění vytvořili podmínky, aby zmařili již probíhající soudní řízení, a soudní exekutor musel vědět, že jeho úkon má de facto "legalizovat" tento nezákonný postup. Ve zbývající části ústavní stížnosti, označené jako historie případu, stěžovatelé mj. upozorňují na porušování předpisů při vedení exekutorského spisu soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou a na "nestandardní" průběh dr