IV.ÚS 2925/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2925/07 ze dne 1. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Mgr. Janou Bendovou - Maruškovou, advokátkou, AK se sídlem Stankovského 144, 250 88 Čelákovice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. srpna 2007 sp. zn. 8 Tdo 820/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2007 sp. zn. 8 To 19/2007 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2006 čj. 6 T 68/2006-673, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, rozhodl takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody garantovaná v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v řízení, které napadeným rozhodnutím obecných soudů předcházelo, bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť v řízení před soudy prvních dvou stupňů neměl obhájce, ač ho dle zákona mít měl. Konkrétně brojí proti tomu, že jemu ani jeho obhájci nebylo umožněno seznámit se s důkazem, a to s odborným vyjádřením z odvětví trasologie, které státní zástupce předložil soudu až poslední den hlavního líčení, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek, takže ve vztahu k tomuto důkazu nemohl uplatnit své právo na obhajobu. Zásadní námitkou uplatněnou stěžovatelem je nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a z těchto důkazů vyvozenými skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry. Stěžovatel rozhodně popírá, že by se dopustil trestných činů, kterými byl uznán vinným, podrobně rozebírá provedené důkazy, upozorňuje na údajné rozpory mezi výpověďmi svědků, nabízí vlastní hodnocení důkazů a namítá, že okruh nepřímých důkazů nebyl uzavřen. Ve vztahu k trestnému činu vraždy namítá, že poškozeného neusmrtil, neboť "jeho jednání vůči této osobě se omezilo pouze na údery pěstí, kopy nohou a šlapání do obličeje", nezpůsobil mu bodné a řezné rány, které byly příčinou smrti poškozeného; dle jeho tvrzení toto zranění musela způsobit následně třetí osoba. Pokud se jedná o trestné činy loupeže a porušování domovní svobody zpochybňuje stěžovatel zejména věrohodnost poškozeného. Napadá rovněž neprovedení důkazu (ověření výpovědi svědkyně vyšetřovacím pokusem) navrženého při seznámení se spisem a v odvolání. Porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel dále i v tom, že rozsudek soudu prvního stupně je v některých pasážích nesrozumitelný, což konstatoval i Vrchní soud v Praze, tudíž je i nepřezkoumatelný. Rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká, že nenapravilo namítaná pochybení soudů prvních dvou stupňů. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena. II. K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 T 68/2006, ze kterého zjistil následující: Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006 čj. 6 T 68/2006-673 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkových větách výroku o vině. Odsouzen byl k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání a v jeho neprospěch podal odvolání i státní zástupce. Obě odvolání byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. 8 To 19/2007 podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 8 Tdo 820/2007 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. III. Jak je shora konstatováno, stěžovatel ústavní stížností brojí především proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy; podstata odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené v jeho vlastní ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pokud se jedná o porušení procesních předpisů, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení odstranit. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. IV. Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a zda řízení jako celek bylo či nebylo spravedlivé. V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel v celém rozsahu již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích. Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujetí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel. Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo. Krajský soud v Praze v odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedl všechny důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroků o vině stěžovatele, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládá důkazní sílu, a to i co do věrohodnosti, ve vztahu ke skutkovému základu věci. Patřičnou pozornost věnoval soud prvního stupně i právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Stěžovatel, jak již uvedeno, ve shodném rozsahu jako v ústavní stížnosti, v odvolání uplatnil výhrady vztahující se k hodnocení důkazů a skutkovému stavu věci, stejně jako tvrzení týkající se porušení práva na obhajobu a nevyhovění návrhu na doplnění dokazování. Vrchní soud v Praze se námitkami týkajícími se důkazního řízení zabýval a i když se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem, sám rozvedl a zhodnotil zásadní důkazy usvědčující stěžovatele, vyp