IV.ÚS 2927/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2927/19 ze dne 5. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šaravce, zastoupeného Mgr. Janem Burešem, advokátem, sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019 č. j. 33 Cdo 863/2019-266, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. září 2018 č. j. 18 Co 256/2018-220 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. března 2018 č. j. 127 C 5/2017-190, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Ing. Ladislava Roženského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na "spravedlivý proces" (sc. - na soudní ochranu) garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel na vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 6 200 000 Kč, a stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 303 286,50 Kč. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel uzavřel s žalovaným tři smlouvy o půjčkách v žalované výši, jejich splatnost nastala následující den po uzavření smlouvy, tedy 21. 12. 2013, 24. 12. 2013 a 1. 1. 2014, a své právo uplatnil žalobou podanou až dne 2. 2. 2017, tj. po uplynutí tříleté promlčecí doby (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Současně uvedl, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že se s vedlejším účastníkem dohodl na splatnosti dluhu do 3 měsíců od poskytnutí půjček, a odmítl stěžovatelův požadavek, že je třeba jeho nárok posuzovat jako úmyslné bezdůvodné obohacení s tím, že v dané věci jde o závazek ze smlouvy. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 80 828 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že splatnost půjček sjednána byla, a tudíž právní závěry, které plynou z judikatury Nejvyššího soudu [např. rozhodnutí ze dne 30. 11. 1981 sp. zn. 3 Cz 99/81 (Rc 28/84)], na posuzovanou věc vůbec nedopadají. Navíc, jak plyne z této judikatury, promlčení má chránit dlužníka od určité nejistoty, aby nemohl být po neakceptovatelně dlouhou dobu vystaven hrozbě vymáhání nároku, pokud by byla splatnost ponechána na vůli věřitele, zde však dle stěžovatele šlo o jinou situaci, kdy jedna ze stran popřela samotnou existenci právního vztahu. V této souvislosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že nehodnotily veškeré okolnosti případu. 6. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil při právním posouzení daného vztahu, rozporuje jeho konstatování, že nebyla požadována změna žaloby co do skutkového vylíčení, s tvrzením, že co do něho uplatnil svůj nárok jako nárok z úmyslného bezdůvodného obohacení již podáním ze dne 23. 3. 2017 (bod II odst. 8) a zejména v podání ze dne 6. 7. 2017 (bod III). Dle stěžovatele není zřejmé, kam směřuje výtka tohoto soudu, že nejprve tvrdil půjčku a až po prvním jednání přichází s novým tvrzením o úmyslném bezdůvodném obohacení. Svůj postup stěžovatel označuje za pochopitelný, neboť o poskytnutí finančních prostředků byl vedlejším účastníkem požádán jako o půjčku, ovšem po několika měsících zjistil, že skutečným cílem bylo podvodně vylákat na něm finanční prostředky. Argumentuje tím, že nemohl předjímat, že vedlejší účastník bude setrvávat na svých nepravdivých tvrzeních. Odmítá, že by z jeho strany šlo o účelové tvrzení, což má potvrzovat i doložené trestní oznámení. Žaloval tedy na vrácení půjček, neboť nemohl předvídat právní posouzení soudu, nicméně z předložených důkazů vyplynulo, že jde o vztah z bezdůvodného obohacení, a proto navrhoval in eventum změnu žalobního petitu. 7. Dále se v ústavní stížnosti argumentuje, že neuvěřil-li okresní soud verzi vedlejšího účastníka, který tvrdil, že si žádné peníze nepůjčil, ale že byl pouze prostředníkem pro předání peněz, nelze (dle stěžovatele) dospět k jinému závěru, než že se vedlejší účastník dopustil podvodného jednání. S ohledem na závěr okresního soudu, dle něhož smlouvy o půjčce byly uzavřeny, jsou tato skutková tvrzení vedlejšího účastníka lživá, a v takovém případě je namístě závěr o absolutní neplatnosti smluv podle § 37 odst. 1, případně § 49a občanského zákoníku, na což opakovaně v řízení poukazoval. A ač se této neplatnosti dovolával, krajský soud neuvedl, proč to považoval za nedostatečné či vadné. Z tohoto důvodu má být jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. 8. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 173/17 (N 41/88 SbNU 565) uvádí, že k témuž pochybení došlo v posuzované věci, neboť v dovolání podrobně popsal, v čem a jak se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, resp. uvedl, že otázka promlčení nároku na tento konkrétní vztah nebyla řešena. V dovolání však nerozporoval skutkový závěr odvolacího soudu o splatnosti půjčky, jak Nejvyšší soud uvedl, ale tvrdil, že splatnost nemohla být dohodnuta s ohledem na to, že vůbec o půjčku nešlo. Stejného pochybení se měl dopustit Nejvyšší soud v souvislosti s řešením otázky alternativního posouzení jeho nároku z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Takový postup stěžovatel považuje za zcela nepřípustný s tím, že není zřejmé, na základě jakých úvah bylo rozhodnuto. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 12. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byla sjednána splatnost půjček, a to do 3 měsíců od jejich poskytnutí, ovšem vzhledem k tomu, že vedlejší účastník sjednání půjčky (resp. samotnou existenci právního vztahu) popřel, na posuzovanou věc nelze použít výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu, neboť v ní vyslovený právní názor se týká případů, kdy splatnost půjčky nebyla sjednána vůbec. Současně tvrdí, že k promlčení nedošlo, protože svůj nárok u soudu mohl uplatnit následující den po uplynutí tříměsíčního termínu splatnosti jednotlivých půjček. Nicméně tříměsíční