IV.ÚS 2930/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2930/20 ze dne 10. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Petrů, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2020 č. j. 49 Co 176/2019-409, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1. obchodní korporace VAG s. r. o., sídlem Lipová alej 3087/1, Hodonín, a 2. obchodní korporace Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadeného usnesení se podává, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 10. 2019 č. j. 13 C 28/2014-364 rozhodl, že žalobu stěžovatele o 610 769 Kč s úroky z prodlení ze 185 525 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 22. 1. 2014 do zaplacení a o uložení povinnosti 1. vedlejší účastnice platit stěžovateli peněžitý důchod ve výši 12 076 Kč měsíčně od 1. 10. 2018 do budoucna, zamítl (výrok I), stěžovateli uložil povinnost zaplatit 1. vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 128 042,89 Kč k rukám zástupce 1. vedlejší účastnice, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit 2. vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 5 652,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). 3. K odvolání stěžovatele proti výrokům II a III rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že výrok II rozsudku okresního soudu se mění tak, že stěžovatel je povinen zaplatit 1. vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 128 042,89 Kč k rukám jejího zástupce, a to do 12 měsíců ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci (výrok I), výrok III rozsudku okresního soudu se mění tak, že stěžovatel je povinen zaplatit 2. vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 5 652,30 Kč, a to do 12 měsíců ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci (výrok II), stěžovatel je povinen zaplatit 1. vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 150,30 Kč k rukám jejího zástupce, a to do 12 měsíců ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci (výrok III) a stěžovatel je povinen zaplatit 2. vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč, a to do 12 měsíců ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci (výrok IV). 4. Krajský soud shledal, že v posuzované věci nejsou dány důvody pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jak tvrdil stěžovatel, protože je dlouhodobě nezaměstnaný a nemá žádný "podstatný movitý majetek". Jak však z prohlášení stěžovatele vyplývá, má ve společném jmění manželů rodinný dům se zahradou a dále je vlastníkem dvou osobních automobilů. Stěžovatel tvrdil, že je finančně závislý na své manželce a na svém synovi, když je evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání a byl mu přiznán invalidní důchod ve výši 8 560 Kč, aniž by tuto svou finanční závislost blíže rozvedl a vysvětlil. Stěžovatel ve svém vyjádření ani ve svém prohlášení nikterak více, vyjma nedostatku finančních prostředků, důvody hodné zvláštního zřetele pro použití § 150 o. s. ř. nepopisuje. Sice uvedl, že pro svůj nepříznivý zdravotní stav je v evidenci úřadu práce od 3. 11. 2014, aniž by však svůj nepříznivý zdravotní stav, jakkoliv blíže rozvedl a osvědčil, že právě pro tento jeho nepříznivý zdravotní stav si nemůže zajistit práci. Stěžovatel, jak vyplývá z jeho odvolání, si byl vědom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v obdobných věcech a jeho neúspěch ve sporu mu tak musel být zřejmý, přesto na projednání žaloby stále trval a žalobu v průběhu řízení rozšiřoval, čímž náklady řízení strany žalované navyšoval. Jelikož stěžovatel je vlastníkem nemovitostí a je vlastníkem dvou osobních automobilů, a byť jeho příjem činí pouze 8 560 Kč měsíčně, dospěl krajský soud k závěru, že při absenci jiných důvodů hodných zvláštního zřetele (závažný zdravotní stav apod.) a při zohlednění chování stěžovatele v řízení, nejsou splněny podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve věci úspěšných vedlejších účastnic řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel zejména uvádí, že napadené usnesení je vůči němu velmi tvrdé, především však je nepřesvědčivě odůvodněné. Argumentačně stojí na požadavku, že si měl již před vyhlášením posledního rozsudku okresního soudu sám aktivně říct o uplatnění § 150 o. s. ř. v jeho prospěch. Jenže až do poslední chvíle věřil, že může se svým konceptem tzv. nové škody uspět, proto o uplatnění § 150 o. s. ř. aktivně nežádal. Věřit v tuto koncepci tzv. nové škody, která skýtala naději na úspěch, a současně žádat o slitovnost podle § 150 o. s. ř., je protimluv. Jen soud ví, jak rozhodne, takže je to on, kdo má účastníky řízení "z moci úřední" upozornit před rozhodnutím ve věci samé na možnost aplikace § 150 o. s. ř. Okresní soud to v rozporu s ustálenou procesní judikaturou neučinil, ač se již z obsahu spisu podávalo, že pro případ zamítavého rozhodnutí může být stěžovatel "kandidátem" na aplikaci § 150 o. s. ř. Krajský soud dále přičetl stěžovateli k tíži jeho chování v průběhu soudního sporu, avšak podle stěžovatele pro rozhodující časovou fázi vývoje soudního sporu nedůvodně. Minimálně do doby poučení při ústním jednání dne 15. 10. 2019 u soudu mohl být a také skutečně byl stěžovatel v dobré víře, že nekráčí v řízení nesprávným směrem a že neuplatňuje zjevně bezúspěšně svoje práva. Z popisu majetkových poměrů stěžovatele a jeho rodiny je zřejmé, že z úspor a z běžných příjmů stěžovatel spolu s manželkou na náhradu nákladů řízení v celkové výši 138 145 Kč ani za rok nenašetří. Krajský soud vlastně stěžovateli nekompromisně poradil: prodejte část svého majetku a budete mít na zaplacení náhrady nákladů řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal, všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.