IV.ÚS 2930/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2930/21 ze dne 18. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Jiřím Čihákem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 3 Tdo 1097/2020-10609, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2020 č. j. 12 To 60/2019-10526 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2019 č. j. 46 T 4/2017-10390, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, kterého se stručně uvedeno dopustil tím, že jako pomocník obviněných P. K. a K. K. jim zejména opatřením prostředků umožnil, aby se obohatili tím, že uvedli v omyl obchodní společnost Bancroft Czech Republic, L. P., a způsobili tak na majetku této obchodní společnosti škodu velkého rozsahu. Obvinění porušili podmínky smlouvy o prodeji akcií uzavřené dne 25. 7. 2003 mezi nimi, jako kupujícími, a obchodní společností Bancroft Czech Republic, L. P., jako prodávající, jejímž předmětem byl prodej akcií v obchodní společnosti A. Smlouvu o prodeji akcií porušili tím, že prodali akcie obchodní společnosti A, obchodní společnosti B, za cenu úmyslně podhodnocenou, ačkoli si byli oba obvinění i stěžovatel vědomi skutečné hodnoty akcií obchodní společnosti A, s ohledem na znalecké ocenění v době před samotným prodejem. Pomoc stěžovatele spočívala v tom, že založil obchodní společnost B, kterou nikdy neřídil a skrze kterou obvinění ovládali obchodní společnost A. 3. Za to byl stěžovatel podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla poškozená obchodní společnost Bancroft Czech Republic, L. P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění uvedl, že všechny v dovolání uvedené námitky stěžovatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a soudy nižších stupňů se s nimi řádně a přesvědčivě vypořádaly. Konstatoval, že námitky, kterými stěžovatel toliko polemizoval s učiněnými skutkovými zjištěními, neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za relevantní z hlediska zmíněného dovolacího důvodu, byť neopodstatněné, považoval Nejvyšší soud námitky, kterými stěžovatel poukazoval na porušení zásady akcesority účastenství a absenci objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Porušení zásady akcesority účastenství spatřoval stěžovatel v tom, že byl odsouzen za pomoc k jinému trestnému činu, než za který byli odsouzeni obvinění P. K. a K. K. (hlavní pachatelé). Zatímco tito byli odsouzeni za to, že obohatili obchodní společnost B, on byl odsouzen za to, že umožnil P. K. a K. K., aby obohatili sebe. Tomuto názoru stěžovatele však Nejvyšší soud nepřisvědčil s tím, že na základě učiněných skutkových zjištění bylo evidentní, že postupné kroky spočívající v založení obchodní společnosti B a uzavírání účelových kontraktů fakticky a skrytě sloužících k vyvádění finančních prostředků z obchodní společnosti A, by bez úzké a vědomé kooperace všech zmíněných subjektů nebyly vůbec realizovatelné a k dokonání předmětného skutku by nemohlo dojít. 6. Za pravdu nedal Nejvyšší soud ani tvrzení stěžovatele, že svým jednáním nenaplnil objektivní a subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Poukázal na to, že jeho pomocná role je v tzv. skutkové větě popsána tak, že vystupoval za nastrčenou obchodní společnost B, přičemž nikdy tuto společnost neřídil, když jej fakticky při výkonu funkce předsedy představenstva zastupoval P. K., a prezentoval se tak zejména bankovním ústavům, které žádal o poskytnutí úvěrů pro obchodní společnost A, čímž umožnil obviněným P. K. a K. K., aby prostřednictvím obchodní společnosti B, nadále skrytě ovládali obchodní společnost A, a ke škodě poškozené obchodní společnosti Bancroft Czech Republic, L. P., se fakticky zmocnili majoritního podílu v obchodní společnosti A, za cenu úmyslně podhodnocenou a způsobili poškozené společnosti Bancroft Czech Republic, L. P., škodu ve výši 70 841 423 Kč. Podle Nejvyššího soudu je zřejmé, že městský soud dostatečně přiléhavě vystihl podstatu věci, tedy podvodný převod akcií na obviněnými P. K. a K. K. nastrčený subjekt za nejnižší možnou cenu. Objektivní stránka trestného činu byla podle Nejvyššího soudu ve skutkové větě vyjádřena všemi obligatorními znaky a nemohou na tom nic změnit ani výhrady stěžovatele, že nalézací soud i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí nesprávně uváděly, že akcie obchodní společnosti A, prodala obchodní společnosti B, obchodní společnost Bancroft Czech Republic, L. P. Dodal, že u soudů nižších stupňů šlo o pochybení svědčící o jejich nepatřičné nepozornosti při zpracování rozhodnutí, nikoliv o to, že by o skutkovém stavu věci neměly jasnou představu. Související skutková zjištění soudů vyplývající z napadených rozhodnutí v jejich celku jsou podle Nejvyššího soudu jednoznačná a přehledná. Úmyslné zavinění na straně stěžovatele je patrné ze samotného charakteru předmětné trestné činnosti. Námitkám stěžovatele uplatněným k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. c) a l) trestního řádu Nejvyšší soud rovněž nepřisvědčil. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, že příslušné smlouvy o prodeji akcií neznal a neznal ani skutečnou cenu jedné akcie obchodní společnosti A, neboť žádné znalecké ocenění v rozhodné době neexistovalo. Proti usnesení vrchního soudu, namítá porušení zásady (sc. pravidla) in dubio pro reo a dále skutečnost, že v řízení nebyla respektována zásada akcesority účastenství, když byl odsouzen za pomoc k jinému trestnému činu, než za který byli odsouzeni hlavní pachatelé P. K. a K. K. K subjektivní stránce stěžovatel uvádí, že jeho úmysl pomoci hlavním pachatelům způsobit škodu velkého rozsahu nelze vyvodit z žádné části skutkové věty. Skutková věta podle něj nevyjadřuje ani jeho vědomost o tom, že byla uzavřena smlouva o prodeji akcií P. K. a K. K. Za fabulaci považuje stěžovatel závěr obecných soudů, že znal hodnotu jedné akcie obchodní společnosti A, neboť znalecký posudek k hodnotě akcií byl datován až deset dní poté, co obvinění P. K. a K. K. oznámili uvedený prodej akcií. Z toho vyvozuje, že v době domluvy smluvní ceny nemohl být seznámen s předmětným znaleckým posudkem, neboť tento ještě neexistoval. Má proto za to, že jeho úmyslné zavinění nebylo prokázáno. Závěrem dodává, že veškeré jeho jednání bylo čistě obchodního charakteru a vůbec se netýkalo obchodní společnosti Bancroft Czech Republic, L. P., a že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k jeho nepřípustné kriminalizaci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem,