IV.ÚS 2930/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2930/24 ze dne 5. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SKIAREAL ČHS, s.r.o., sídlem Kouty nad Desnou 72, Loučná nad Desnou, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, sídlem Martinákova 2900/7, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 30 Cdo 693/2024-613, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 70 Co 342/2023-557 a výrokům III, IV a V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. července 2023 č. j. 22 C 253/2022-487, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Civilní soudy nepřiznaly stěžovatelce nárok na náhradu ušlého zisku způsobeného nezákonnými mimořádnými opatřeními vedlejší účastnice, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany a zároveň nešlo o případ zvláštního zřetele hodný. Soudní rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, Ústavní soud však shledal, že civilní soudy postupovaly v souladu s ústavními požadavky, ústavní stížnost proto pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. II. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí či jejich výroků. Tvrdí, že civilní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 1, 2; čl. 4 odst. 3, 4; čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 3. Stěžovatelka provozuje lyžařský areál. Na jaře roku 2021 byla její podnikatelská činnost omezena třemi mimořádnými opatřeními, která zakazovala přítomnost veřejnosti u lyžařských vleků a lanových drah. Proti druhému mimořádnému opatření brojila stěžovatelka podle § 13 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (pandemický zákon). Nejvyšší správní soud na základě návrhu stěžovatelky vyslovil, že je toto mimořádné opatření (které v mezičase pozbylo účinnosti) nezákonné. Proti předcházejícímu (prvnímu) ani následujícímu (třetímu) mimořádnému opatření (která obsahovala totožný zákaz) stěžovatelka nebrojila, ani se do těchto řízení nepřipojila jako osoba zúčastněná na řízení ve smyslu soudního řádu správního. První a třetí mimořádné opatření shledal Nejvyšší správní soud rovněž nezákonnými, to na základě návrhu jiných osob. 4. Stěžovatelka předběžně uplatnila u vedlejší účastnice nárok týkající se zisku, který jí ušel v důsledku nezákonných mimořádných opatření. Podle stěžovatelky ušlý zisk způsobený prvním mimořádným opatřením činil 163 tis. Kč, druhým 82 tis. Kč a třetím 82 tis. Kč. Vedlejší účastnice se s argumenty stěžovatelky neztotožnila a stěžovatelka proti ní podala žalobu. Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost vyplatit ušlý zisk, který byl způsoben druhým mimořádným opatřením ve výši 73,5 tis. Kč (výrok I) a ve výši 8,1 tis. Kč žalobu zamítl (výrok II). Co se týče ušlého zisku za první a třetí mimořádné opatření, v této části obvodní soud žalobu zamítl (napadené výroky III a IV). Obvodní soud taktéž uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 1,1 tis. Kč (napadený výrok V). 5. Obvodní soud dokazováním zjistil, že stěžovatelka u Nejvyššího správního soudu brojila proti druhému mimořádnému opatření, ale nikoli proti prvnímu a třetímu. Z provedených důkazů obvodní soud vyhodnotil ušlý zisk kvůli druhému mimořádnému opatření (soud si se souhlasem účastníků nevyžádal znalecký posudek, neboť by to bylo příliš nákladné). U zbylých mimořádných opatření však soud odpovědnost státu nedovodil. Z § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že v případě mimořádných opatření je podmínka účastenství splněna tehdy, pokud dotčené osoby brojily proti mimořádným opatřením postupem podle § 13 pandemického zákona. Nárok na náhradu škody způsobenou nezákonným mimořádným opatřením lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Od těchto podmínek může být upuštěno tehdy, pokud by nastal případ zvláštního zřetele hodný. Tyto podmínky stěžovatelka v případě prvního a třetího mimořádného opatření nesplnila, zároveň obvodní soud neshledal, že by šlo o případ hodný zvláštního zřetele. Obvodní soud proto ohledně ušlého zisku způsobeného prvním a třetím mimořádným opatřením žalobu zamítl. 6. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích I, III, IV a V potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že mimořádná opatření jsou opatření obecné povahy a současně jde o rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb. Tento zákon je zvláštním zákonem k pandemickému zákonu, stěžovatelka mohla za podmínek pandemického zákona žádat i o náhradu újmy, na kterou se pandemický zákon nevztahuje. Dále shodně jako obvodní soud uvedl, že za účastníka ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba považovat i osobu, o jejíž právech a povinnostech bylo nezákonným mimořádným opatřením rozhodováno a která současně využila v zákoně stanovené lhůtě možnosti podat žalobu na zrušení mimořádného opatření pro nezákonnost. Při posuzování této podmínky se nebere ohled na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu ohledně nesplnění podmínek odpovědnosti státu u prvního a třetího mimořádného opatření, neboť v těchto případech stěžovatelka nezaložila své účastenství v řízení o zrušení či vyslovení nezákonnosti mimořádného opatření. Neučinila tak ani samostatným návrhem, ani tím, že by se na základě výzvy Nejvyššího správního soudu připojila k návrhům na jejich zrušení. Předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu tak stěžovatelka splňuje jen v případě druhého mimořádného opatření. 7. Posléze se městský soud k odvolacím námitkám stěžovatelky zabýval otázkou, zda jde o případ zvláštního zřetele hodný. Dospěl k závěru, že lze jen stěží v její prospěch zohledňovat okolnosti, které uvádí a které jí údajně zabraňovaly v podání návrhu na zrušení prvního a třetího mimořádného opatření. Nelze souhlasit s jejím argumentem, že byla nedostatečně poučena a informována, neboť sama iniciovala řízení proti druhému mimořádnému opatření, jehož účinnost byla přesně uprostřed dalších mimořádných opatření. Ostatní mimořádná opatření nenapadla a ani se k návrhu na jejich zrušení či vyslovení nezákonnosti nepřipojila. V rozhodné době pandemický zákon platil již dva měsíce a za tu dobu stěžovatelka již měla být seznámena s jeho obsahem. Bylo v silách každého zainteresovaného subjektu, kterého se mimořádná opatření týkala, aby sledoval situaci a v případě, že se cítil těmito opatřeními dotčen ve svých právech, tato mimořádná opatření napadl. Městský soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi a uvedl, že nesplnění podmínky využití všech právních prostředků ochrany lze podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. připustit jen tehdy, pokud by trvání na této podmínce představovalo přílišnou tvrdost. V nyní posuzované situaci městský soud nic takového nespatřuje a připomíná, že druhé mimořádné opatření stěžovatelka napadla a není žádného rozumného důvodu k tomu, aby byla odpuštěna její procesní neaktivita u prvního a třetího mimořádného opatření (bod 15 rozsudku městského soudu). 8. Stěžovatelka i vedlejší účastnice podaly proti v záhlaví označenému rozsudku městského soudu dovolání. Nejvyšší soud tato dovolání odmítl. Uvedl, že na základě ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu je k aktivní legitimaci stěžovatelky třeba, aby jako dotčená osoba využila svého práva podle § 13 pandemického zákona a domáhala se zrušení či vyslovení nezákonnosti mimořádného opatření. Tímto postupem totiž dává dotčená osoba najevo, že mimořádné opatření vnímá jako škodlivé, a že se proti němu hodlá bránit zákonnými prostředky. Stěžovatelka tyto předpoklady splňuje pouze u druhého mimořádného opatření, a proto v případě ostatních nebyla aktivně legitimována. Nejvyšší soud se dále zabýval argumentem stěžovatelky ohledně případu zvláštního zřetele hodného. Uzavřel, že městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s touto otázkou důkladně vypořádal. Stěžovat