IV.ÚS 2932/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2932/18 ze dne 28. 6. 2019 N 121/94 SbNU 412 Vědomé nerespektování názoru Ústavního soudu Nejvyšším soudem bez předložení náležité ústavněprávní oponentury   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. města Smečna, sídlem nám. T. G. Masaryka 12, Smečno, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, sídlem Gorkého 502, Kladno, a 2. J. S., zastoupeného opatrovníkem městem Smečnem, sídlem nám. T. G. Masaryka 12, Smečno, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 30 Cdo 2197/2018-280, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018 č. j. 24 Co 70/2018-272 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. února 2018 č. j. 42 P 210/95-253, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 30 Cdo 2197/2018-280 bylo porušeno ústavně zaručené právo 1. stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 30 Cdo 2197/2018-280 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 90 Ústavy a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 16. 1. 2018 č. j. 42 P 210/95-253 jmenoval pro řízení o svéprávnosti a opatrovnictví podle § 37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen "z. ř. s.") 2. stěžovateli (tj. posuzovanému) procesního opatrovníka, a to Mgr. Martinu Stínkovou, advokátku, sídlem Průchodní 346, Kladno. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání 1. stěžovatele (tj. hmotněprávního opatrovníka 2. stěžovatele) usnesením ze dne 5. 4. 2018 č. j. 24 Co 70/2018-272 výše rubrikované usnesení okresního soudu potvrdil, neboť dospěl k závěru, že v řízení o svéprávnosti je vždy dána potencialita střetu zájmu hmotněprávního opatrovníka a posuzované osoby, a jmenování procesního opatrovníka posuzované osobě je tak i v souladu s § 460 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 4. K dovolání 1. stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 6. 2018 č. j. 30 Cdo 2197/2018-280 tak, že jeho dovolání jako nepřípustné odmítl, a zdůraznil, že je podle něho zřejmé, že naprosto zcela neurčitě formulované zdůvodnění dovozované přípustnosti dovolání v dané věci nemůže obstát. Nejvyšší soud dále uvedl, že pokud by snad 1. stěžovatel měl na mysli případ přípustnosti dovolání vycházející z eventuální úvahy, že daná právní otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, pak je třeba připomenout skutečnost, že ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo pod č. 1/2016 zveřejněno rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 8 Co 2017/2014, které bylo projednáno a k uveřejnění schváleno kolegiem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2015 s právní větou: "V řízení o svéprávnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s., i když má stálého (,hmotněprávního') opatrovníka." Od uvedené zásady se Nejvyšší soud přitom nemá důvod odchylovat. Je pak třeba dle Nejvyššího soudu zdůraznit, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") nezakládá. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé spatřují porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v tom, že okresní soud ustanovil 2. stěžovateli procesního opatrovníka automaticky a bezdůvodně, ačkoli v daném případě nebyl dán konflikt zájmů 1. stěžovatele jako dosavadního opatrovníka se zájmy 2. stěžovatele, a krajský soud toto jeho počínání posvětil. Okresní soud vůbec neodůvodnil své rozhodnutí, krajský soud své rozhodnutí sice odůvodnil, avšak dle mínění stěžovatelů nedostatečně a nesprávně, přičemž Nejvyšší soud, přestože 1. stěžovatel ve svém dovolání dostatečně určitě vymezil důvody, pro které shledával své dovolání přípustným, se tímto dovoláním odmítl zabývat. První stěžovatel totiž podle svého přesvědčení naprosto určitě vymezil otázku podle § 237 o. s. ř., neboť ve svém dovolání uvedl: "Dovolatel tedy předkládá dovolacímu soudu k řešení právní otázku, zda má být posuzovanému ustanoven procesní opatrovník i za situace, kdy má hmotněprávního opatrovníka, který mu byl již dříve ustanoven, a to přesto, že v řízení o omezení (přezkumu) svéprávnosti nebyla zjištěna a konstatována konkrétní kolize (konkrétní ohrožení či střet) zájmů posuzovaného a dříve ustanoveného opatrovníka." Současně 1. stěžovatel uvedl, že dle jeho názoru se při řešení této otázky krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. že je tato řešena Nejvyšším soudem rozdílně s tím, že uvedená právní otázka má být dle 1. stěžovatele řešena jinak, než jak ji řeší odkazované rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 8 Co 2017/2014. Konkrétní rozhodnutí, od nichž se rozhodnutí krajského soudu odchyluje, pak vyplývá z následného textu dovolání, kde 1. stěžovatel odkazuje na rozhodnutí jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, přičemž zejména odkazuje na bod 32 nálezu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1583/16 (N 223/87 SbNU 551), ze kterého plyne, že předtím, než soud ustanoví kolizního opatrovníka pro řízení, je povinen zjistit a postavit najisto, zda v řízení skutečně existuje střet zájmů opatrovníka a posuzované osoby. Z uvedených důvodů se stěžovatelé domáhají zrušení napadených soudních rozhodnutí. III. Vyjádření účastníků a replika stěžovatelů 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Dále si Ústavní soud připojil spis vedený okresním soudem. 7. Nejvyšší soud se ve svém vyjádření odvolal na obsah napadeného rozhodnutí, přičemž konstatoval, že se nedomnívá, že by jím byla dotčena ústavně garantovaná práva stěžovatelů. 8. Krajský soud zdůraznil, že jednal v souladu s publikovaným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 8 Co 2017/2014, se kterým se ztotožňuje a správnost tam uvedených (i svých) závěrů odůvodňuje. Dále krajský soud doplnil, že v této konkrétní věci je pak ještě nutno dodat specifika týkající se právě tohoto konkrétního řízení. Z obsahu spisu, postupu okresního soudu i z úvah krajského soudu je totiž zřejmé, že není vyloučeno, aby omezení svéprávnosti bylo (alespoň částečně) nahrazeno mírnějším opatřením podle § 39 z. ř. s. Rozhodnutí o omezení svéprávnosti, resp. o stanovení jeho rozsahu, tak může být závislé i na tom, zda existuje v úvahu přicházející osoba opatrovníka pro zřízení opatrovnictví jako subsidiárního opatření podle § 39 z. ř. s., rozhodnutí o jmenování opatrovníka podle § 39 z. ř. s. je pak rozhodnutím, jímž se rozhoduje ve věci svéprávnosti posuzované osoby. Proto krajský soud ve své praxi zastává názor, že v takovém řízení, kde rozhoduje i o mírnějším opatření podle § 39 z. ř. s., které nahrazuje omezení svéprávnosti, musí být účastníkem řízení i uvažovaný opatrovník, neboť jeho práv a povinností se takové řízení (o svéprávnost) přímo týká. Nastává pak situace, v níž je podle § 6 z. ř. s. soudem uvažovaný opatrovník pro účely rozhodnutí podle § 39 z. ř. s. ze zákona účastníkem řízení (o svéprávnost). Stojí-li v řízení vedle sebe jako samostatný účastník jak osoba posuzovaná, tak i osoba přicházející do úvahy pro opatrovnictví podle § 39 z. ř. s., pak již z podstaty tohoto postavení v řízení je dán konflikt zájmů i podle § 32 odst. 2 o. s. ř. a taková osoba nemůže vykonávat funkci procesního opatrovníka osoby posuzované. 9. Soudce zpravodaj zaslal rubrikovaná vyjádření stěžovatelům na vědomí a k replice. Stěžovatelé setrvali na svých právních názorech vyjádřených v ústavní stížnosti a domáhají se zrušení napadených rozhodnutí. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím