IV.ÚS 2932/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2932/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Fialové, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, sídlem Vinohradská 2134/126, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2022 č. j. 23 Cdo 617/2022-216 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2021 č. j. 12 Co 145/2021-191, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SOCIÉTÉ AIR FRANCE, sídlem 45, Rue de Paris, 95 747 Roissy CDG Cedex 93 290, Tremblay en France, Francouzská republika, jednající prostřednictvím odštěpného závodu SOCIÉTÉ AIR FRANCE-obchodní zastoupení, sídlem Karla Engliše 3219/4, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se společně s dalšími osmi žalobci domáhala, aby Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému z nich částku 400 EUR s příslušenstvím, jako náhradu za zrušený let. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2020 č. j. 11 C 402/2019-144 žalobu zamítl (I. výrok), neshledav návrh žalobců důvodným (pro nedostatek pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice) a uložil jim povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (II. výrok). 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali všichni žalobci odvolání. V průběhu odvolacího řízení došlo k postoupení pohledávek šesti původních žalobců na stěžovatelku a k právnímu nástupnictví jednoho z původních žalobců, tudíž na straně žalobců vystupovali tři fyzické osoby. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se ztotožnil se závěrem o tom, že není dána pasivní legitimace vedlejší účastnice, proto odvolání neshledal důvodným a napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu ve věci samé (I. výrok), dále částečně změnil výrok o nákladech řízení (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. výrok). 4. Z obsahu dovolání proti rozsudku městského soudu, které si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu, se podává, že žalobci "opřeli" přípustnost dovolání o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tvrzením, že předmětem dovolacího přezkumu je výklad "provozujícího leteckého dopravce" ve smyslu čl. 2 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen "nařízení"), když městský soud výklad provedl v rozporu s předmětným nařízením, tedy v rozporu s hmotným právem, a to zejména chybným výkladem druhé části definice "má v úmyslu let provést". V závěru dovolání uvedli, že primárně navrhují, aby řízení bylo přerušeno postupem podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie a aby byla položena Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") jimi formulovaná předběžná otázka. Po zastavení dovolacího řízení ve věci dvou žalobců, kteří nezaplatili soudní poplatek, zůstala účastnicí dovolacího řízení pouze stěžovatelka. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že její dovolání trpí vadou, která nebyla odstraněna, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Konkrétně uvedl, že stěžovatelka v dovolání nijak nevymezila, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v § 237 o. s. ř., spatřuje jeho přípustnost. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka kategoricky nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího soudu (kterého označuje jako vedlejšího účastníka č. 1), že v dovolání nebyla řádně vymezena jeho přípustnost a nebyl uveden dovolací důvod. Odkazuje na čl. I) dovolání, v němž je podle ní jasně uvedeno, že přípustnost zakládá chybný výklad hmotného práva účastníkem řízení (sc. městského soudu), tedy zcela konkrétního ustanovení uvedeného nařízení, a to definice provozujícího leteckého dopravce, zejména druhá část definice "má v úmyslu let provést". Tuto formulaci považuje za zcela jasně vymezující přípustnost dovolání a totéž platí o dovolacím důvodu, kdy bylo uvedeno, že účastník řízení věc po právní stránce nesprávně posoudil. 6. Na podporu svých tvrzení předložila stěžovatelka tři dovolání svého právního zástupce v jiných věcech, která mají totožnou strukturu s jejím dovoláním, a Nejvyšší soud je meritorně posoudil a vyhověl jim (např. ve věci sp. zn. 22 Cdo 5348/2016 byla přípustnost i dovolací důvod na třech řádcích a stačilo to). V nynější věci je vše opačně, a tudíž je na posouzení Ústavního soudu, zdali nejde o soudní libovůli, v jejímž důsledku došlo k porušení ústavně zaručených práv. S ohledem na uvedené analogické věci je přesvědčena, že Nejvyšší soud provedl zcela svévolný a protiústavní výklad § 237 o. s. ř. 7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka se krátce vymezuje vůči závěru městského soudu o určení povinného subjektu, přičemž tento závěr považuje za nepřezkoumatelný (rozsudku chybí odkazy na judikaturu SDEU k výkladu definice leteckého přepravce, který "zamýšlí let provést"). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu viz níže (sub IV.). IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze proti rozsudku městského soudu (body 13. a 14.). 10. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek městského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj. (§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)]. 11. Ve zjištění Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, protože stěžovatelka nijak nevymezila předpoklad, v němž spatřuje přípustnost dovolání, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce, nevzala v úvahu předepsané o