IV.ÚS 2935/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2935/20 ze dne 24. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Eleny Turaniny, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020 č. j. 29 Cdo 1625/2020-201, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. ledna 2020 č. j. 12 Cmo 290/2019-158 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. září 2019 č. j. 41 Cm 32/2019-150, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Chytrý nájem, s. r. o., sídlem Chotíkov 479, a 2) Ivana Turanina, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 8. 4. 2019 č. j. 41 Cm 32/2019-15 rozhodl tak, že stěžovatelka (směnečný rukojmí) a vedlejší účastník (směnečný dlužník) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici směnečný peníz ve výši 619 650,- Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 2 065,- Kč a náhradu nákladů řízení. K námitkám stěžovatelky a vedlejšího účastníka krajský soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2019 č. j. 41 Cm 32/2019-127 ponechal v plném rozsahu v platnosti uvedený směnečný platební rozkaz (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.). 3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelka a vedlejší účastník (společným podáním) odvolání, aniž zaplatili soudní poplatek za odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 6. 8. 2019 č. j. 41 Cm 32/2019-147, které bylo zástupci stěžovatelky a vedlejšího účastníka doručeno dne 9. 8. 2019, stěžovatelku a vedlejšího účastníka vyzval, aby každý z nich zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 31 086 Kč a současně oba rovněž poučil o následcích nesplnění poplatkové povinnosti. Soudní poplatek za odvolání zaplatil (jen) vedlejší účastník. 4. Vzhledem k tomu krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením řízení o odvolání stěžovatelky pro nezaplacení soudního poplatku zastavil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že stěžovatelka ani po výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě 15 dnů soudní poplatek nezaplatila, a proto podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), odvolací řízení zastavil. 5. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelka a vedlejší účastník odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu ve výroku o zastavení řízení o odvolání stěžovatelky a ve výroku o nákladech řízení ve správném znění, že ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že odvolání vedlejšího účastníka se odmítá (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení tak, že ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou nemá žádná z nich právo na jejich náhradu. Vrchní soud vyšel ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 3317/2007 a v usnesení ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 240/14, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a Ústavním soudem v usneseních ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 339/06 a ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 171/06, přičemž zdůraznil, že stěžovatelka a vedlejší účastník mají postavení samostatných procesních společníků (každý z těchto žalovaných jedná v řízení sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti druhého žalovaného žádný vliv), a proto se pro jejich povinnost k zaplacení soudního poplatku za odvolání neuplatní § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. Na tomto závěru podle vrchního soudu nic nemění, že povinnost zaplatit směnečnou pohledávku byla stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi uložena společně a nerozdílně. Samostatnými společníky jsou totiž i solidárně zavázaní dlužníci. Vrchní soud dále dovodil, že rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku nemohlo mít žádný dopad na sféru práv vedlejšího účastníka, neboť jím nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech, poněvadž nebylo rozhodováno o jeho odvolání proti rozsudku. Vrchní soud proto odvolání vedlejšího účastníka odmítl, neboť bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou. 6. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém formulovala jako právní otázku výkladu § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, s tím předpokladem, že by se Nejvyšší soud měl odchýlit od závěrů obsažených v rozhodnutích ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 a ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2066/2015. 7. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. Nejvyšší soud dovodil, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je jednotná ve výkladu § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, jenž upravuje solidární poplatkovou povinnost, v tom směru, že uvedené ustanovení se neprosadí v případě účastníků, majících postavení samostatných společníků podle § 91 odst. 1 o. s. ř. V posuzované věci tak Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od své předchozí judikatury ani na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1198/10 (N 125/57 SbNU 559), když pochybnosti nelze mít ani o tom, že stěžovatelka a vedlejší účastník (jako přímí dlužníci ze směnky) jsou (i v hmotném právu) dlužníky samostatnými. Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k postavení stěžovatelky a vedlejšího účastníka jako samostatných dlužníků ze směnky je pro účely rozsahu poplatkové povinnosti nevýznamné i to, zda jim vůči majiteli směnky náleží shodné (nebo naopak rozdílné) námitky, respektive to, zda by (případná) pohledávka ze směnky byla uspokojitelná (jen) z majetku jednoho z nich nebo (v případě manželů) z jejich společného jmění. II. Argumentace stěžovatelky 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vzhledem k tomu, že povinnost k úhradě směnečné sumy byla jí a vedlejšímu účastníkovi uložena jako povinnost společná a nerozdílná, v souladu s § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, vycházela z toho, že i poplatková povinnost za podané odvolání měla být uložena jako společná. Vedlejší účastník a stěžovatelka měli platit soudní poplatek společně a nerozdílně, nikoli každý jednotlivě v plné výši. 9. Stěžovatelka poukazuje na to, že výše uvedený právní názor je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1198/10, když v posuzovaném případě jde o právně i skutkově identickou situaci jako v tomto nálezu. Stěžovatelka poukazuje na to, že rovněž z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 2795/19 vyplývá, že byli-li by stěžovatelé v postavení směnečného dlužníka a směnečného rukojmího, byl by nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1198/10 použitelný. Stěžovatelka dále uvádí, že Nejvyšším soudem označená usnesení Ústavního soudu nemohou obstát vedle nálezu Ústavního soudu, neboť ten má větší právní hodnotu, je kvalifikovaně právně odůvodněn a primárně je třeba vycházet z názoru vyjádřeného právě nálezem, nikoli usnesením. 10. Stěžovatelka dovozuje, že i když je s vedlejším účastníkem v postavení samostatných společníků, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1198/10 je třeba povinnost k úhradě soudního poplatku vnímat jako povinnost společnou, neboť předmětem řízení byl nárok solidární. Nejvyšším soudem uváděná usnesení Ústavního soudu nelze v daném případě použít, neboť se skutkově či právně vztahují na odlišné případy, zatímco případ stěžovatelky se právně i skutkově shoduje se situací v nálezu sp. zn. II. ÚS 1198/10. 11. Stěžovatelka dále namítá, že z výzvy o zaplacení soudního poplatku ze dne 6. 8. 2019 nelze navíc dovodit, že povinnost platit soudní poplatek stíhala oba účastníky, když pro obě platby soud použil stejný variabilní symbol. Postup krajského soudu je proto matoucí i pro případ, že by soudní poplatek měl být zaplacen dvakrát. 12. Stěžovatelka dodává, že jelikož v jejím případě je třeba se držet právního názoru uvedeného v nálezu sp. zn. II. ÚS 1198/10, nelze její ústavní