IV.ÚS 294/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 294/04 ze dne 10. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky I.M., správkyně konkurzní podstaty úpadce A., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. R.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, čj. 11 Cmo 68/2004-36, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2003, čj. 42 Cm 146/2002-20, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v právní věci stěžovatelky v postavení žalobkyně proti I.N. v postavení žalované zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou vydat žalobkyni do konkurzní podstaty úpadce A., spol. s r.o., (dále jen "úpadce"), částku 18.437,10 Kč a rozhodl o právu účastníků na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým rozsudkem ze dne 16. 6. 2004 následně k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek soudu I. stupně a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. 2. Stěžovatelka měla za to, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy bylo porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále princip vázanosti soudce zákonem vyjádřený v čl. 95 odst. 1 Ústavy. 3. Ve své ústavní stížnosti nejprve stěžovatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem obecných soudů, že příkaz úpadcova jednatele P.S. ze dne 9. 9. 1998 k úhradě částky v celkové výši 18.437,10 Kč je právním úkonem neplatným a nikoliv neúčinným. Stěžovatelka tak poukazovala na nesprávnost tohoto zjištění obecných soudů, a to s odkazem na znění ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), a bod XXIII. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 52/98. V dalším pak stěžovatelka připojila úvahy o významu a smyslu vydávání Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž konstatovala, že v souladu se jmenovaným stanoviskem Nejvyššího soudu ČR a také výslovným zněním ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání důvodně předpokládala, že úkon úpadce spočívající v příkazu k úhradě závazků po prohlášení konkurzu na účet I.N. (dále jen "vedlejší účastnice") bude posouzen jako neúčinný a nikoliv jako neplatný právní úkon. Právě takovéto právní posouzení příkazu úpadce by pak mělo zásadní dopad na promlčení nároku na vydání částky v celkové výši 18.437,10 Kč do konkurzní podstaty úpadce, neboť žádný právní předpis neupravuje promlčení nároku na vydání plnění z neúčinného právního úkonu a soud by tak musel zkoumat, zda právo na vydání plnění z neúčinného právního úkonu se vůbec promlčuje, příp. jaké analogie lze použít. Stěžovatelka se nemohla ztotožnit ani s tím závěrem odvolacího soudu, že vůči vedlejší účastnici nebylo možno posoudit úkon úpadce jako neúčinný, jelikož vedlejší účastnice není konkurzním věřitelem. K tomuto doplnila, že protipólem ochranných účinků neúčinnosti, které působí vůči konkurzním věřitelům, jsou právní důsledky neúčinnosti, jež působí vůči osobě, která měla z neúčinného právního úkonu prospěch ve formě plnění získaného od úpadce z majetku tvořícího konkurzní podstatu. Tyto důsledky musí působit stejně vůči všem osobám, které získaly od úpadce plnění za podmínek uvedených v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání, tj. bez zřetele na to, zda tyto osoby jsou po přijetí takovéhoto plnění stále konkurzními věřiteli či nikoliv. Vrchním soudem přijatý výklad ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání je tak ve zjevném rozporu s jeho účelem i jeho zněním a tedy nezákonný. Pro úplnost pak stěžovatelka namítala rovněž nesprávnost poučení o přípustnosti dovolání z napadaného rozsudku vrchního soudu, a to pro jeho rozpor s ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). 4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 Cm 146/2002. Z něj zjistil, že usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. 9. 1998, čj. 91 K 62/98-26, které nabylo právní moci dne 24. 9. 1998, byl prohlášen konkurz na majetek úpadce. Dne 9. 9. 1998 vydal jednatel úpadce P.S. příkaz k úhradě částky v celkové výši 18.437,10 Kč na účet vedlejší účastnice, když se jednalo o platbu nájemného za podnájem nebytových prostor úpadcem vedlejší účastnici. Žalobu na vydání částky ve výši 18.437,10 Kč do konkurzní podstaty úpadce podala stěžovatelka k městskému soudu dne 21. 10. 2002. Ve svých rozhodnutích, jež jsou napadána touto ústavní stížností, obecné soudy naznaly, že příkaz jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 je právním úkonem neplatným ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Na tomto základě pak obecné soudy označily za oprávněnou námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí, jelikož stěžovatelka neuplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení z plnění z neplatného právního úkonu ve lhůtě, jež je stanovena v § 107 občanského zákoníku, resp. v § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Při prostudování soudního spisu městského soudu, sp. zn. 42 Cm 146/2002, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti. 5. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud ve svém vyjádření odkázal na obsah předmětného soudního spisu a doplnil, že svým postupem se nedopustil porušení žádného ze stěžovatelkou tvrzených práv, pro které by mohla být ústavní stížnost považována za důvodnou. Vrchní soud v rámci svého vyjádření Ústavnímu soudu sdělil, že právní názor odvolacího soudu v dané věci je již obsažen v odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 16. 6. 2004, na který rovněž v celém rozsahu odkázal. I.N., v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice, ve svém vyjádření nejprve konstatovala, že právo stěžovatelky žádat vydání bezdůvodného obohacení bylo v době podání žaloby již promlčeno. Dále pak upozornila, že úvaha stěžovatelky, zda zaplacení žalované částky úpadcem na účet vedlejší účastnice je právním úkonem neplatným či neúčinným, je bezpředmětná, neboť stěžovatelka by měla v obou případech právo domáhat se bezdůvodného obohacení, když toto právo se v nějaké lhůtě promlčuje. Ať už je vysloveno, že právní úkon je neplatný nebo neúčinný, v obou případech odpadl původní důvod plnění, a obohacení toho, kdo plnění z takovéhoto úkonu přijal, se považuje za bezdůvodné. Vedlejší účastnice tak navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky nálezem zamítl. 6. Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí. Ta ve své replice především odporovala názoru vedlejší účastnice, neboť výčet případů bezdůvodného obohacení v § 451 odst. 2 a § 454 občanského zákoníku je taxativní a o plnění přijatém z neúčinného právního úkonu úpadce po prohlášení konkursu není v těchto, resp. ani v ostatních ustanoveních občanského zákoníku nic uvedeno. Povinnost vydat do konkurzní podstaty plnění přijaté od úpadce po prohlášení konkurzu, tedy z jeho neúčinného právního úkonu podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání, není upravena v občanském zákoníku v rámci bezdůvodného obohacení, nýbrž v ustanovení § 15 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání. II. 7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Nejdříve považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že v předmětné věci nenastal mezi účastníky řízení spor ohledně skutkových zjištění. Spornou se stala výhradně právní kvalifikace příkazu jednatele úpadce ze dne 9. 9. 1998 v tom směru, zda se jedná o právní úkon neplatný či neúčinný. Obecné soudy vyložily příslušná zákonná ustanovení a dospěly k závěru, že na právní úkon v podobě příkazu jednatele úpadce ze dne 9.