IV.ÚS 2941/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2941/20 ze dne 24. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Nguyena Hoan Kiema, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 25 Cdo 655/2020-409, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CZECH NEWS CENTER, a. s., sídlem Komunardů 1584/42, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu označeného v záhlaví s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal dne 8. 6. 2009 u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu na ochranu osobnosti s tím, že k protiprávnímu zásahu do jeho osobnostních práv mělo dojít článkem publikovaným dne 8. 6. 2006 v deníku Aha! s titulkem "Nové fígle zločinců! Zlikviduj si svého policajta! Stačí, když máš prachy...", se jmény a fotografiemi dvou vietnamských občanů, z nichž na jedné byl stěžovatel. Podle stěžovatele mělo k zásahu do jeho osobnostních práv dojít publikací jeho jména, příjmení a fotografie a tvrzením o skutku, kterého se měl dopustit. Žaloba původně směřovala proti obchodní společnosti RINGIER ČR, a. s., která v průběhu řízení zanikla fúzí s vedlejší účastnicí, proto městský soud rozhodl, že v řízení bude pokračovat s vedlejší účastnicí jako žalovanou. Po provedeném dokazování městský soud dospěl k závěru, že žaloba byla, co do základu, podána po právu, a proto rozsudkem ze dne 25. 9. 2015 č. j. 34 C 38/2009-307 uložil vedlejší účastnici povinnost zaslat stěžovateli omluvu dopisem (I. výrok) a zaplatit mu 100 000 Kč jako zadostiučinění (III. výrok). V části, v níž se stěžovatel domáhal zveřejnění omluvy v deníku Aha! (II. výrok) a zaplacení zadostiučinění ve výši 200 000 Kč (IV. výrok), žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok). Vyhovující I. výrok odůvodnil zjištěním existence zásahu do osobnostních práv stěžovatele publikací nepravdivých tvrzení, zamítavý III. výrok závěrem, že omluva s odstupem 9 let by postrádala svůj satisfakční účinek. Z požadavku na finanční satisfakci ve výši 300 000 Kč přiznal městský soud částku 100 000 Kč, když přihlédl k tomu, že žalovaná porušila presumpci neviny a došlo ke zvlášť závažnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Současně poukázal na okolnost, že když by se měla do výše finanční satisfakce promítnout i preventivní sankce, tak vedlejší účastnice uvedený zásah nezpůsobila, neboť to byla obchodní společnost EBIKA, s. r. o., se kterou vedlejší účastnice v té době neměla nic společného. Dále městský soud přihlédl i ke svědecké výpovědi a k tomu, že stěžovatel podal žalobu až tři roky po publikaci předmětného článku. 3. Proti rozsudku městského soudu (jeho jednotlivým výrokům) podali odvolání stěžovatel i vedlejší účastnice (v doplnění svého odvolání namítla vedlejší účastnice nedostatek pasivní legitimace s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 5444/2015). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") se zaměřil na námitku vedlejší účastnice o nedostatku pasivní legitimace a zjistil, že v době vydání článku, který byl předmětem řízení, tj. 8. 6. 2006, byla vydavatelem deníku Aha! obchodní společnost EBIKA, s. r. o, která část podniku, sloužící k vydávání deníku Aha!, převedla smlouvou o prodeji podniku uzavřenou dne 27. 9. 2007 na kupující obchodní společnost RINGIER ČR, a. s., jež v průběhu řízení před městským soudem zanikla fúzí s vedlejší účastnicí. V obchodní společnosti EBIKA, s. r. o., rozhodl dne 21. 1. 2014 jediný společník o jejím zrušení s likvidací ke dni 1. 2. 2014 a tato společnost byla po skončení likvidace dne 18. 11. 2014 vymazána z obchodního rejstříku. V této souvislosti vrchní soud upozornil, že v době uveřejnění nepravdivých informací o stěžovateli byla vydavatelem deníku Aha! obchodní společnost EBIKA, s. r. o., která existovala i po prodeji části podniku týkající se provozování uvedeného deníku. Vrchní soud dále uvedl, že vztah mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, a osobou, které se tento zásah přičítá, je vztahem osobním, jež je charakterizován tím, že poškozený má výlučné právo proti původci neoprávněného zásahu do své osobní sféry, a naopak výlučně s osobou původce zásahu jsou spojeny sankční povinnosti vyplývající ze způsobeného zásahu. Protože původní vydavatel deníku Aha! obchodní společnost EBIKA, s. r. o., prodejem části podniku nezanikla, a vztah osoby postižené a původce protiprávního zásahu je vztahem synallamatického charakteru, výrazně spjatým jak s osobou postiženou, tak s osobou původce protiprávního zásahu, nemohlo podle vrchního soudu dojít prodejem části podniku k převodu tohoto závazku (pozn. Ústavního soudu: povinnosti) na kupující obchodní společnost RINGIER ČR, a. s. (na tomto místě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5444/2015, které se zabývalo žalobou proti stejné osobě, pozn. Ústavního soudu: v uvedené věci vystupovaly na straně žalované obchodní společnosti Mediacop, s. r. o., a EMPRESA MEDIA, a. s.). Vrchní soud z těchto důvodů shledal, že vedlejší účastnice nebyla věcně pasivně legitimovaná (tuto námitku vznášela již v řízení před městským soudem, který se touto námitkou nezabýval), proto rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 3 Co 221/2015-373 změnil rozsudek městského soudu v I. a III. výroku a žalobu v části, jíž stěžovatel požadoval písemnou omluvu a zadostiučinění 100 000 Kč, zamítl, potvrdil rozsudek městského soudu v II. a IV. výroku (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). V závěru odůvodnění ještě vrchní soud připomenul, že bylo na stěžovateli, jaký procesní postup zvolí po zjištění, že došlo k prodeji části podniku, i když ve svém odvolání tvrdil, že šlo o sukcesi univerzální (vrchní soud z výpisu z veřejného rejstříku zjistil, že o takovou sukcesi nešlo). 4. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností shledav, že stěžovatelovo dovolání není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť uplatněné námitky nesměřuji proti otázce hmotného nebo procesního práva, kterou by bylo třeba vyřešit odlišně od stávající judikatury. V odůvodnění konstatoval, že právnická osoba - původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv - nemůže své povinnosti vyplývající z § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), smluvně převést na jiného. Zadostiučinění za zásah do osobnostních práv, má-li plnit svou funkci, má být poskytnuto původcem zásahu, nikoli osobou od něj odlišnou. Připomenul, že ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 4219/2017 uzavřel, že smlouvou o prodeji části podniku, souboru věcí, práv a jiných majetkových hodnot sloužících k provozování deníku Aha! ze dne 27. 9. 2007 nemohlo dojít k převodu závazků z neoprávněného zásahu do osobnostních práv z vydavatele deníku Aha!, obchodní společnosti EBIKA, s. r. o., na vedlejší účastnici, a že stejný závěr platí i v této věci. Na právní předchůdkyni vedlejší účastnice nebyly smlouvou o prodeji podniku převedeny závazky z případného zásahu do osobnostních práv stěžovatele, proto vedlejší účastnice není v tomto řízení pasivně legitimována. Nejvyšší soud uzavřel, že vrchní soud otázku pasivní věcné legitimace posoudil v souladu s jeho judikaturou, pro jejíž změnu neshledává důvod. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy vytvořily novou právní kategorii osobnostních závazků právnické osoby, přestože ji právní řád České republiky vůbec nezná. Vrchní soud a Nejvyšší soud vytvořením nového "právního pravidla" porušily svou povinnost být vázány zákonem a jde o vytvoření práva ve smyslu moci zákonodárné bez příslušné pravomoci. 6. Stěžovatel připomíná, že podle § 476 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník") se ve smlouvě o prodeji podniku kupující zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem. Podle § 477 odst. 1 obchodního zákoníku na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na něž se prodej vztahuje. Za splnění těchto závazků kupujícím podle § 477 odst. 3 obchodního zákoníku prodávající ru