IV.ÚS 2944/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2944/23 ze dne 22. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Chalupové, zastoupené JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145, a části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, pokud jím byly potvrzeny a upřesněny výroky I. a IV. spolu s částí výroku upřesňující výroky I. a IV. rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-639, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 2. 2020 č. j. 11 C 7/2015-651, a doplňujícího usnesení ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C 7/2015-695, a proti výrokům I., IV., V. a IX. tohoto rozsudku Okresního soudu v Jičíně, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Marka Neťuky a Marie Neťukové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (resp. označených výrokových částí) obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o určení (spolu)vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům. Vedlejší účastník (synovec stěžovatelky a syn druhé vedlejší účastnice - sestry stěžovatelky) se jako žalobce domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Stěžovatelka vzájemnou žalobou žádala určit, že je jejich čtvrtinovou spoluvlastnicí. Spor o určení (spolu)vlastnictví souvisel s komplikacemi v řízení o vypořádání pozůstalosti po matce sester. Nejprve (v roce 1982) bylo rozhodnuto, že spoluvlastnický podíl na nemovitostech o velikosti 1/2 zdědila (k již spoluvlastněné 1/2 po otci) druhá vedlejší účastnice, na rozhodnutí byla i vyznačena doložka právní moci, později však vyšlo najevo, že rozhodnutí nebylo doručeno stěžovatelce. Ta rozhodnutí napadla (v roce 1995) odvoláním, výsledně pak bylo (v roce 2003) dědictví po matce vypořádáno tak, že každá ze sester nabyla 1/4. Avšak již v roce 1985, kdy existoval rozsudek, který deklaroval, že vedlejší účastnice je výlučnou vlastnicí nemovitostí, darovala vedlejší účastnice nemovitosti svému synovi (vedlejšímu účastníkovi). Obecné soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastnice v době, kdy nemovitosti darovala vedlejšímu účastníkovi, byla již jejich plným vlastníkem, neboť tu část (1/4), kterou měla zdědit stěžovatelka (její sestra), vedlejší účastnice vydržela. K argumentaci stěžovatelky obecné soudy mimo jiné uvedly, že vlastnictví své sestry k předmětným pozemkům začala zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky (jejich matky) a až 13 let po rozhodnutí státního notářství v daném dědickém řízení (když sama stěžovatelka se do něj pokusila vnést závěť, která byla shledána neplatnou, protože ji zůstavitelka nepsala). Za takové situace stěžovatelka podle obecných soudů značně ztížila dokazování ohledně nabytí spoluvlastnického práva vydržením svou sestrou, což ovšem za daných okolností nelze vykládat k tíži sestry. Byla to totiž právě stěžovatelka, která teprve po mnoha letech podala odvolání proti rozhodnutí státního notářství a začala tvrdit vadné doručení jeho rozhodnutí. Z toho obecné soudy dovodily, že byla-li si stěžovatelka tak jistá svým spoluvlastnickým právem, pak je po dlouhou dobu vůbec nevykonávala, když obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelce ani v tom, že jí ve výkonu spoluvlastnického práva bránily politické poměry před rokem 1989. Pokud Nejvyšší soud částečně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ("krajský soud") na základě dovolání vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, pak tak učinil proto, že nerespektoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci, a to zejména ohledně podmínek vydržení ve věci sporných lesních pozemků. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka v něm z velké části jen opakovala námitky, s nimiž se ovšem vypořádaly již soudy nižších stupňů. 3. Bližší popis průběhu řízení předcházejícího podání nyní posuzované ústavní stížnosti není nutný, jelikož účastníkům řízení jsou všechny podstatné okolnosti známy. 4. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zpochybňuje zejména vydržení ze strany své sestry, když obecné soudy podle jejího přesvědčení vyšly z nesprávných skutkových zjištění; navíc k otázce vydržení neprovedly všechny stěžovatelkou navrhované důkazy, pročež je považuje za opomenuté. Stěžovatelka má rovněž za to, že obecné soudy v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 875/14 ze dne 5. 4. 2016 [N 58/81 SbNU 37; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] nesprávně posoudily počátek běhu vydržecí doby. Napadená rozhodnutí prý nejsou ani řádně odůvodněna a obecné soudy se rovněž nezabývaly specifikací uchopovacího úkonu ze strany stěžovatelčiny sestry, kterým měla být její držba vedoucí nakonec k vydržení předmětných pozemků (respektive jejích částí) započata. Stěžovatelka nesouhlasí též s tím, že obecné soudy naplnění podmínek vydržení její sestrou posuzovaly tak, že podmínky její držby (vydržení) se naplnily v nikoli běžných poměrech. Pro věc významné rozhodnutí Státního notářství v Jičíně pak údajně nemohlo nabýt právní moci, neboť jí nebylo doručeno. Zvláštní pozornost stěžovatelka věnuje výroku I. rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým jmenovaný soud vyhověl dovolání žalobce a rozsudek krajského soudu ve specifikovaném rozsahu zrušil. Stěžovatelka vysvětluje, proč podle jejího názoru dovolání žalobce nebylo přípustné, natož důvodné. Porušení práva na ochranu vlastnictví stěžovatelka shledává i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, byť v tomto ohledu svoji argumentaci hlouběji nerozvíjí. Stěžovatelka závěrem žádá, aby její právní zástupkyni byla stanovena dodatečná lhůta k případnému doplnění ústavní stížnosti, neboť tato byla na operaci s kolenem. 5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 6. Ústavní soud se předně zabýval splněním procesních podmínek řízení. V tomto ohledu konstatuje, že je-li ústavní stížností napadán i kasační výrok I. rozsudku Nejvyššího soudu (toto rozhodnutí je totiž napadeno jako celek), jedná se o návrh nepřípustný, neboť ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákonná úprava stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, probíhalo-li by s ním paralelně ve stejné věci řízení před obecnými soudy. 7. V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu (resp. kasační výrok I.) je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelka nemohla před obecnými soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do jejích práv, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným rozsudkem totiž Nejvyšší soud pouze zrušil část rozsudku krajského soudu s tím, že se mu věc vrací v tomto rozsahu k dalšímu řízení. V dané procesní situaci tak stěžovatelka bude moci v tomto pokračujícím řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňuje již nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměna s konečným výsledkem řízení před obecnými soudy, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. 8. Napadá-li stěžovatelka rovněž výrokové části rozsu