IV.ÚS 2947/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2947/17 ze dne 27. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, Klatovská třída 202, PS-335, SPO 1/7-1, 306 35 Plzeň, zastoupeného Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 671/24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017 č. j. 6 Tdo 629/2017-57, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2016 sp. zn. 8 To 75/2016, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016 sp. zn. 3 T 3/2014, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 20. září 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se A. D. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, principu presumpce neviny zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny a principu rovnosti účastníků řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel dále namítá i porušení článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zároveň stěžovatel požádal Ústavní soud o přiznání bezplatné obhajoby a o osvobození od placení soudního poplatku. Svoji ústavní stížnost následně stěžovatel doplnil celkem devíti dalšími podáními. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") ze dne 1. června 2016 sp. zn. 3 T 3/2014 byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) a j) tr. zákoníku, ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dále zvlášť závažným zločinem loupeže dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, přečinem nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného užívání cizí věci dle § 207 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku. Za prvý a třetí z uvedených trestných činů byl obviněný odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvaadvaceti roků. Za druhý a čtvrtý z uvedených trestných činů byl obviněný odsouzen k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let (za současného zrušení výroku o trestu, o němž bylo rozhodnuto dříve blíže uvedenými rozhodnutími, jakož i všech výroků na daný zrušený výrok o trestu obsahově navazujících, pokud jeho zrušením pozbyly podkladu). Uvedených trestných činů se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit takto: 1) Pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy se měl dopustit tak, že na parkovišti před obchodním domem IKEA Zličín, v úmyslu zmocnit se za použití zbraně finanční hotovosti, maskován kuklou a oblečen do černé kombinézy s nápisem "POLICIE", společně s dalšími dvěma spolupachateli přepadl opancéřovaný kurzovní vůz. V průběhu přepadení však následně vybočil z původně dohodnutého použití zbraně toliko jako pohrůžky vůči osádce kurzovního vozu, a v úmyslu usmrtit a získat tak pro sebe či jiného snadněji finanční prostředky, vystřelil ze samopalu z bezprostřední blízkosti dávku minimálně 10 střel na zavírající se posuvné dveře kursovního vozu, přičemž jedna ze střel pronikla do interiéru vozidla, kde se v tu chvíli nacházely dvě osoby. 2) Zvlášť závažného zločinu loupeže se měl obviněný dopustit tak, že společně s dalším spoluobviněným, oděni do černých kombinéz s nápisem "POLICIE" a ozbrojeni střelnými zbraněmi, vstoupili do baru a herny ve V. Zde pod pohrůžkou namířené střelné zbraně donutili obsluhu baru (kterou následně uzamkli na toaletách) vydat klíče od herny, přičemž odcizili finanční hotovost ve výši celkem 279 571 Kč a řadu dalších věcí (mj. trezor s další finanční hotovostí, 160 ks krabiček cigaret a několik lahví alkoholu). 3) Přečinu nedovoleného ozbrojování se měl obviněný dopustit tak, že v domě v M. přechovával samopal značky Škorpion vzor 61, s nímž se dopustil shora uvedeného pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy. 4) Přečinu neoprávněného užívání cizí věci se měl obviněný dopustit tak, že společně s dalším spoluobviněným odcizili z garáže zámku v J. traktor s návěsem, který následně ponechali odstavený v obci Ch. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný, společně s obviněným J. Č., odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 7. září 2016 sp. zn. 8 To 75/2016, napadený rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil. Ve vztahu k obviněnému tak učinil toliko ve vztahu k výroku o vině stran trestného činu uvedeného ad 4), přičemž jej nově uznal vinným pokusem přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, ve spojení s § 21 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku. Nový výrok odvolacího soudu o trestech uložených obviněnému se shodoval - co do výměry uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody - s původním rozsudkem nalézacího soudu. Následná dovolání obviněného a spoluobviněného J. Č. proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 14. června 2017 č. j. 6 Tdo 629/2017-57, odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. III. Stěžovatel ústavní stížností brojí předně proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, maje za to, že při objasňování skutkového stavu tento soud nepostupoval v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V tomto směru stěžovatel nalézacímu soudu vytýká především hodnocení jím provedených důkazů a neprovedení důkazů navržených obhajobou, přičemž v takovém postupu shledává porušení principu presumpce neviny a z něj plynoucího pravidla in dubio pro reo, a tedy i svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel především akcentuje neprovedení jím navrhovaných důkazů, včetně vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví kardiologie a ortopedie (jimiž chtěl prokázat svůj zdravotní stav, který měl vylučovat jeho participaci na shora popsaných trestných činech), a namítá absenci adekvátního rozhodnutí o důkazních návrzích obhajoby. Dále stěžovatel napadá průběh hlavního líčení, jehož vedení předsedou senátu označuje za nezákonné a neprofesionální, k čemuž poukazuje i na údajné porušení § 213, § 214 a § 217 tr. řádu. Zvláště ve vztahu ke své závěrečné řeči a právu posledního slova tvrdí, že mu předsedou senátu nalézacího soudu nebyla dána možnost uvést a zdůraznit skutečnosti, jimž z hlediska své obhajoby přikládal význam. Další námitku procesního charakteru stěžovatel vztahuje k údajné nezákonnosti ve věci provedených věcných důkazů zajištěných při domovních prohlídkách a tvrdí, že tyto prohlídky nebyly provedeny v souladu s příslušnými ustanoveními zákona. Stran hmotněprávního posouzení skutku uvedeného ad 1) stěžovatel obecným soudům vytýká jeho nesprávnou právní kvalifikaci, neboť je přesvědčen, že střela nemohla pancéřováním kurzovního vozu proniknout a údajný pachatel tak rozhodně nemohl mít v úmyslu členy posádky kurzovního vozu usmrtit, ale toliko je chtěl donutit k otevření dveří vozu a vydání finanční hotovosti. Z tohoto důvodu má za to, že v daném případě přinejmenším absentuje subjektivní stránka pachatele trestného činu vraždy. Konečně stěžovatel brojí proti výši uloženého trestu, který považuje s ohledem na svůj věk a zdravotní stav za nepřiměřený. V doplnění své ústavní stížnosti následně namítá, že nalézací soud při stanovení výše trestu pochybil, neboť opomenul zrušit výrok o uloženém trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, jenž by stěžovateli dříve uložen. IV. Poté, co Ústavní soud posoudil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do