IV.ÚS 2948/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2948/08 ze dne 12. 2. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. M. K., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, P.O. BOX 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 1. 9. 2008 čj. 68 To 288/2008-79, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2008 čj. 1 T 291/97-70, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 9. 2008 čj. 68 To 308/2008-16 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2008 čj. 7 Nt 3/2008-7 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným a doručeným dne 1. 12. 2008 elektronicky s připojením zaručeného elektronického podpisu se Mykola Mykolajovič Kovtun (dále též "stěžovatel", případně "obviněný"), státní občan Ukrajiny, domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o jeho žádostech o upuštění od výkonu trestu vyhoštění a o zahlazení odsouzení. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "nalézací soud") ze dne 22. 12. 1997 uznán pro skutek rozsudkem popsaný vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zákona, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem; dále mu byl uložen dle § 57 tr. zákona trest vyhoštění z území České republiky. Trest odnětí svobody vykonal dnem 10. 1. 1998 a bezprostředně poté dne 13. 1. 1998 byl vyhoštěn z území České republiky. Dne 11. 12. 2007 byl obviněný nalézacím soudem opětovně uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zákona pro skutky spočívající v tom, že ve dnech 24. 5. 2005, 28. 8. 2007 a 22. 9. 2007 přicestoval na území České republiky, přestože byl nadále v platnosti trest vyhoštění podle rozsudku ze dne 22. 12. 1997; za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. S ohledem na trest vyhoštění, jež byl obviněnému podle rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 12. 1997 uložen na dobu neurčitou, mu již nalézacím soudem tento trest ukládán nebyl. Dne 11. 2. 2008 Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, (dále jen "odvolací soud" případně "stížnostní soud") odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 12. 2007 zamítl. V odůvodnění mj. uvedl, že jeho vstupu na území České republiky nebylo bráněno, neboť si změnil příjmení, kterážto skutečnost byla zjištěna až v souvislosti s uzavřením jeho sňatku s občankou České republiky dne 22. 9. 2007. Pokud obviněný neuzavřel sňatek pouze účelově, ale z důvodu skutečného sloučení rodiny, měl možnost řešit svou životní situaci zejména podáním žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění ve smyslu § 350h odst. 1 tr. zákona (správně tr. řádu). Takto však obviněný nepostupoval. Dne 25. 7. 2008 nalézací soud žádost obviněného ze dne 14. 1. 2008 o zahlazení odsouzení z roku 1997 podle ust. § 69 odst. 1 písm. c) tr. zákona zamítl. Konstatoval, že v době, kdy obviněnému byl uložen trest vyhoštění, bylo možné tento trest uložit pouze na dobu neurčitou, a že novelizace trestního zákona účinná od 1. 1. 2002 umožňuje zahlazení i takového trestu vyhoštění, a to za týchž podmínek, jaké platí pro zahlazení ostatních trestů. Ze zjištěných skutečností v odůvodnění rozhodnutí uvedených dospěl k závěru, že nelze odsouzení nalézacího soudu ze dne 22. 12. 1997 zahladit, neboť obviněný porušil opakovaně trest vyhoštění, tudíž bylo možno konstatovat, že po odsouzení nevedl řádný život. Dne 25. 9. 2008 stížnostní soud stížnost obviněného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 25. 7. 2008 zamítl. Konstatoval, že bylo věcí obviněného, aby situaci vyplývající z trestu vyhoštění uloženého na dobu neurčitou řešil ještě před tím, než se následně pod změněným jménem bez jakéhokoliv právního důvodu do České republiky vrátil. Dne 5. 6. 2008 nalézací soud zamítl žádost obviněného o upuštění od výkonu trestu vyhoštění dle § 350h odst. 1 tr. řádu s odůvodněním, že po vyhlášení rozsudku, kterým byl obviněnému uložen trest vyhoštění, nenastaly skutečnosti, pro které nelze tento trest uložit uvedené v § 57 odst. 3 tr. zákona. Dne 1. 9. 2008 stížnostní soud stížnost obviněného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 5. 6. 2008 zamítl. Obviněný ve stížnosti mj. uvedl, že "se dostal do zvláštní a absurdní situace, kdy pracovní povolení a povolení k pobytu nemůže dostat, protože byl v roce 1997 vyhoštěn a tento trest je nadále v platnosti a upustit od jeho výkonu nelze, protože nemá zase pracovní povolení a nemá v České republice ani povolen pobyt. Za této situace tak bude odsouzen k trestu vyhoštění doživotně a doživotně nedostane ani pracovní povolení, a stejně tak nikdy nebude moci splnit ani zákonné podmínky pro povolení k pobytu." V odůvodnění zamítavého rozhodnutí stížnostní soud kromě jiného uvedl, že "pokud obviněný namítá, že se dostal do zvláštní situace, do jakéhosi začarovaného kruhu, pak je možno pouze konstatovat, že za tuto situaci si může ... zcela jednoznačně sám." Posledně uvedená čtyři rozhodnutí byla předmětem ústavní stížnosti. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem soudů obou instancí byla porušena jeho základní práva dle článků 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dobu potřebnou k projednání jeho žádostí o zahlazení odsouzení a upuštění od výkonu trestu považoval za nepřiměřenou; příkladmo poukázal na dobu od 14. 1. 2008 (kdy podal žádost o zahlazení odsouzení) do 15. 8. 2008 (kdy mu bylo doručeno rozhodnutí nalézacího soudu); poukázal i na dobu od 11. 2. 2008 (kdy bylo vyhlášeno rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání ve věci) do 17. 6. 2008 (kdy mu bylo toto rozhodnutí doručeno). Uvedené doby považoval za nepřiměřené povaze a náročnosti věci i ve srovnání se zákonnými procesními lhůtami pro podání opravného prostředku. Dále stěžovatel - namísto podrobnější argumentace ústavněprávní - popisoval důsledky, k nimž nevyhovění jeho žádostem dle jeho názoru povede, přičemž argumentoval obdobně jako ve své stížnosti proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 5. 6. 2008 o zamítnutí žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Právní názory, doporučení a stanoviska stížnostního soudu považoval za rozporná, obsahující prvky libovůle, s tím důsledkem, že jeho odsouzení k trestu vyhoštění bude doživotní, doživotně nedostane pracovní povolení a nikdy nebude moci splnit podmínky pro povolení k trvalému pobytu. V důsledku toho je mu nyní v rozporu s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny znemožněno vést řádný rodinný život. Napadená rozhodnutí považoval za nepřiměřeně přísná a tvrdá s ohledem na skutečnost, že uzavřel v České republice manželství. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti, jak vyplývá z jejího obsahu, je dle názoru Ústavního soudu především tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (včetně čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě) zejména tím, že o jeho žádostech obecné soudy rozhodly ve lhůtě, kterou nelze označit za přiměřenou, a že jeho žádosti posoudily nesprávně. Stěžovatel dále tvrdil porušení základního práva na ochranu rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, který je mu údajně znemožňován v důsledku nevyhovění jeho žádostem. 1. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy a) K aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě na věc stěžovatele: Vzhledem k tomu, že podstatou této části ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení a že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným až po pravomocném skončení řízení v trestní věci stěžovatele, Ústavní soud předesílá, že obecně spravedlivost řízení podle kriterií zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy (tj. včetně přiměřenosti lhůty), posuzuje v jeho celku, tj. zásadně po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčích rozhodnutí obecnými soudy, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují (jak je tomu v projednávaném případě), to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných hmotných základních práv n