IV.ÚS 2948/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2948/20 ze dne 8. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Helenou Hejskovou, advokátkou, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2020 č. j. 101 Co 268/2019-506, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého V. C., 2) nezletilého Š. C. a 3) H. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost projednal přednostně. 3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 6. 2019 č. j. 26 P 4/2019-255 změnil rozsudek tohoto soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 26 Nc 61/2018-106 v první části výroku I. a ve výroku II. tak, že nezletilý první vedlejší účastník (dále též "první nezletilý") a nezletilý druhý vedlejší účastník (dále též "druhý nezletilý") se od 31. 8. 2019 svěřují do péče vedlejší účastnice, matky nezletilých (dále též "matka"); v části, kterou se upravuje péče rodičů o nezletilé v období jarních prázdnin, velikonočních prázdnin, letních prázdnin, Vánoc, předávání a přebírání dětí, byl rozsudek ze dne 31. 5. 2018 č. j. 26 Nc 61/2018-106 ponechán v platnosti (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatel, otec nezletilých (dále též "otec") je povinen od 31. 8. 2019 přispívat na výživu prvního nezletilého částkou 7 500 Kč měsíčně a na výživu druhého nezletilého částkou 6 500 Kč měsíčně, a to vždy do každého 15. dne v tom kterém měsíci, k rukám matky. Návrh otce, aby soud změnil rozsudek ze dne 31. 5. 2018, jde-li o režim střídavé péče rodičů, byl zamítnut (výrok III.). Výrokem IV. bylo určeno, že první nezletilý zahájí povinnou školní docházku v Základní škole X. Výrokem V. bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve druhé části výroku I. změnil tak, že otec má právo stýkat se s nezletilými v každém sudém týdnu v kalendářním roce vždy od pátku 13:00 hodin do neděle do 17:00 hodin, a dále upravil styk otce s nezletilými o školních jarních prázdninách, školních velikonočních prázdninách, hlavních letních školních prázdninách, podzimních školních prázdninách, vánočních školních prázdninách (výrok I.). Výrokem II. byl změněn rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že s účinností od 1. 9. 2019 do 5. 1. 2020 a dále od právní moci tohoto rozsudku je otec povinen přispívat na výživu prvního nezletilého měsíčně částkou 8 500 Kč a na výživu druhého nezletilého měsíčně částkou 7 000 Kč, přičemž výživné je splatné k rukám matky vždy do 15. dne v měsíci. Výrokem III. byl změněn rozsudek okresního soudu ve II. výroku tak, že s účinností od 6. 1. 2020 do 15. 3. 2020 je matka povinna přispívat na výživu prvního nezletilého měsíčně částkou 2 500 Kč a na výživu druhého nezletilého měsíčně částkou 2 000 Kč, přičemž výživné je splatné k rukám otce vždy do 15. dne v měsíci. Výroky IV. a V. bylo rozhodnuto o nedoplatcích na výživné pro oba nezletilé. Výrokem VI. byl rozsudek okresního soudu ve IV. výroku potvrzen v tomto správném znění: první nezletilý bude počínaje dnem 1. 9. 2020 navštěvovat Základní školu X. Výrokem VII. byl rozsudek okresního soudu v první části výroku I. a dále ve výroku III. potvrzen. Výrokem VIII. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a před krajským soudem. 5. Krajský soud rozhodl uvedeným rozsudkem poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) zrušil předchozí rozsudek tohoto soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 101 Co 268/2019-348 s odůvodněním, že krajský soud přistoupil ke změně právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí okresního soudu, a tedy odlišně vymezil úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, aniž by své právní závěry důkladně odůvodnil. Ústavní soud konstatoval, že krajský soud ve svém překvapivém rozhodnutí, které nebylo podloženo návrhy účastníků řízení ani provedenými důkazy, vyšel zejména ze skutečnosti, že stěžovatelka se i s nezletilými syny přestěhovala do 200 km vzdáleného bydliště, tudíž není namístě respektovat a ukotvit chováním stěžovatelky vyvolanou situaci, ale naopak je nutno poskytnout vzhledem ke stěžovatelkou vyvolanému konfliktu ochranu rodičovským právům otce a nezletilé děti proto svěřil do jeho výlučné péče. Krajský soud tak rozhodl, aniž by respektoval celkový kontext okolností a aniž by prioritním hlediskem byl zájem nezletilých. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by v důsledku svého pracovního vytížení musel nahrazovat svoji péči péčí svých rodičů a že matka je na rozdíl od něj schopna poskytovat téměř celodenní péči, což považuje za přímou diskriminaci pracujícího rodiče. Stěžovatel poukazuje na to, že matka se přestěhovala do 220 km vzdáleného bydliště nikoli z důvodu potřeby nabýt psychickou rovnováhu, ale jednala pouze ve svém vlastním zájmu. Krajský soud však vyšel z neprokázaného a nepravdivého tvrzení matky. Stěžovatel dále poukazuje na to, že matka přehlásila prvního nezletilého k jinému logopedovi v místě jejího nového bydliště a změnila i praktického lékaře obou nezletilých. Stěžovatel namítá, že matka provedla uvedené změny pouze ve svém vlastním zájmu, bez ohledu na něj a na nezletilé. Soud o matkou tvrzených skutečnostech neprováděl dokazování, přesto své rozhodnutí o tato neprokázaná tvrzení opřel. Hodlal-li krajský soud opřít své rozhodnutí o to, kdo lépe a kdo časově více pečuje o nezletilé, měl v tomto směru provést výslech rodičů, to však neučinil, čímž bylo porušeno právo stěžovatele vyjádřit se k tomuto hledisku a navrhnout případné důkazy. Krajský soud dále nepřihlédl k přání nezletilých (resp. k přání prvního nezletilého, že chce péči obou rodičů a přeje si, aby rodiče bydleli blízko sebe), k jejich nejlepšímu zájmu ani k vyjádření opatrovníka, který navrhl svěření nezletilých do péče otce, neboť matka je schopna se lépe přizpůsobit z hlediska pracovního vztahu vedeného z domova. Z tohoto pohledu je pro stěžovatele rozhodnutí krajského soudu překvapivé. 7. Stěžovatel uvádí, že je povinen se ve všem přizpůsobit matce a jí nastolené situaci, kdy nezletilí mají trvale žít 220 km daleko od otce a stýkat se s ním jednou za 14 dnů, ačkoli byli zvyklí na jeho pravidelnou a dlouhodobou péči. Jde o velmi podstatné porušení práva na rodinný život otce i nezletilých dětí. Stěžovatel poukazuje na to, že matka před okresním soudem i před krajským soudem uvedla, že nemůže žít v regionu M., protože nemá finanční prostředky na pořízení nemovitosti v tomto kraji, s tím stěžovatel nesouhlasí. Soud k finanční situaci matky neprovedl žádné dokazování. Matka tak jedná účelově prosazujíc pouze svůj vlastní zájem, bez ohledu na nejlepší zájem dětí, kdy svým odstěhováním 220 km daleko od jejich bydliště nezletilým uškodila a znemožňuje tím vyrovnanou péči obou rodičů. Stěžovatel dále zdůrazňuje význam výchovného otcovského prvku. 8. Stěžovatel namítá, že matka uvedla u soudu neúplné údaje, avšak krajský soud se příjmy matky kromě jejích tvrzení a potvrzení jejího zaměstnavatele dále nezabýval. Tvrzení matky, že nemá finanční prostředky na bydlení ve Středočeském kraji, hrálo přitom významnou roli při rozhodování soudu. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, neboť nebyly zjišťovány všechny skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí krajského soudu, a to finanční situace a skutečné časové možnosti matky věnovat se nezletilým i v době běžné pracovní doby. 9. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že krajský soud nerespektoval praxi rodičů při předávání dětí v P., s níž oba rodiče souhlasili. Otec si podle rozhodnutí krajského soudu má přebírat nezletilé v místě bydliště matky v pátek v 13:00 hodin, což znamená, že by si musel brát vždy dovolenou, aby mohl v tento čas nezletilé vyzvednout v 220 km vzdáleném místě bydliště matky. 10. Stěžovatel nesouhlasí ani s výší soudy stanoveného výživného, které je povinen pro oba nezletilé platit. Krajský soud nevzal v