IV.ÚS 2951/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2951/16 ze dne 16. 6. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Jiřího Dvořáka, zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016 č. j. 29 Cdo 2876/2016-85, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016 č. j. 5 Cmo 316/2015-57 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015 č. j. 7 Cm 263/2014-27, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 11. 2. 2015 č. j. 7 Cm 263/2014-19 uložil "žalovanému", aby "zaplatili žalobci společně a nerozdílně" směnečný peníz ve výši 2 712 563,15 Kč se specifikovaným 6 % úrokem, směnečnou odměnu ve výši 9 094,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 136 083,- Kč. Tentýž soud napadeným usnesením ze dne 13. 5. 2015 č. j. 7 Cm 263/2014-27 s odkazem na § 164 o. s. ř. citovaný směnečný platební rozkaz opravil ve výroku tak, že se namísto nesprávně uvedeného slova "žalovanému" uvádí správné slovo "žalovaným 2) a 3)", namísto nesprávně uvedeného slova "podal" se uvádí správné slovo "podali", namísto nesprávně uvedeného slova "žalovaný" se uvádějí slova "žalovaní" a namísto nesprávně uvedeného slova "namítá" se uvádí správně slovo "namítají". Současně účastníky řízení poučil, že od právní moci opravného usnesení běží nová patnáctidenní lhůta k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a nová patnáctidenní lhůta k podání odvolání proti výroku o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání třetího žalovaného (dále "stěžovatel") napadeným usnesením ze dne 19. 1. 2016 č. j. 5 Cmo 316/2015-57 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015 č. j. 7 Cm 263/2014-27 jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud s ohledem na obsah spisu zdůraznil, že směnečný platební rozkaz ze dne 11. 2. 2015 č. j. 7 Cm 263/2014-19, jak byl soudcem podepsán, směřoval vůči žalovaným č. 2) a č. 3) (stěžovateli) a naprosto evidentní písařská chyba obsažená ve vyhotovení rozhodnutí doručovaném účastníkům byla odvoláním napadeným usnesením opravena. Vrchní soud v této souvislosti nepřisvědčil námitce stěžovatele, že u směnečného platebního rozkazu nelze jeho vady odstraňovat cestou opravného usnesení a teprve tím doplňovat, jak vlastně hodlal Městský soud v Praze rozhodnout. Výraz "aby zaplatili společně a nerozdílně" v kontextu okolnosti, že návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který byl současně s rozhodnutím doručován, směřoval vůči několika žalovaným, stěží mohl vyvolat dojem, že soudce vysloveně hodlal rozhodnout jen vůči jednomu ze žalovaných. Odvolací soud pouze zdůraznil, že jediné, co lze městskému soudu skutečně vytknout je, že své rozhodnutí o zastavení řízení ve vztahu k žalované č. 1) [tj. usnesení ze dne 31. 10. 2014 č. j. 7 Cm 263/2014-14] (zatím) nedoručil i ostatním žalovaným. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Dovolací soud poukázal na to, že usnesení odvolacího soudu v obecné rovině odpovídá závěrům formulovaným v judikatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 700/2001). To platí především o té části opravy výroku směnečného platebního rozkazu, kterou byl odstraněn rozpor mezi žalobním petitem a původním zněním výroku směnečného platebního rozkazu (viz pluralita žalovaných). Ke stěžovatelovým pochybnostem vztahujícím se k první žalované, jež plynou z toho, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2014 č. j. 7 Cm 263/2014-14 řízení ve vztahu k této žalované zastavil - následně v původním výroku směnečného platebního rozkazu uvedl, že ukládá "žalovanému", aby "zaplatili společně a nerozdílně", přičemž v záhlaví označil všechny tři žalované, a nakonec tento výrok opravil tak, že povinnost k plnění se ukládá (jen) druhému a třetímu žalovanému - dovolací soud konstatoval, že se postavení stěžovatele v řízení nedotýkají (žalovaní mají postavení samostatných společníků, byť za zaplacení směnky "odpovídají" společně a nerozdílně). Nejvyšší soud konečně podotkl, že o stěžovatelem zmiňovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež řešila otázku (ne)možnosti postupu podle § 164 o. s. ř. ve zcela jiných skutkových poměrech, pochybnosti nemá. III Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně připomněl věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci a uvedl, že se až opravou rozhodnutí určil okruh skutečně z rozhodnutí zavázaných osob. Před touto "širokou" opravou byla předmětná povinnost uložena pouze jednomu ze žalovaných, avšak není zřejmé, o kterého z nich se jedná. Na této skutečnosti podle stěžovatele nic nemění ani názor odvolacího soudu (a dovolacího soudu v podstatě také), že při chápání skutečného obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně, je potřeba přihlížet i k podané žalobě. Stěžovatel se domnívá, že dovolacím soudem připomenutý odkaz na jeho vlastní judikát sp. zn. 29 Odo 700/2001 není přiléhavý. Stěžovatel konečně obsáhle připomíná starší judikaturu nejvyšších civilních soudů a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 307/06. IV Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pohlíží na odstranění chyb vydáním napadeného usnesení Městského osudu v Praze jako na "širokou" opravu směnečného platebního rozkazu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 7 Cm 263/2014-19, která se dotýkala, resp. řešila odstranění "nejistoty" uložení předmětné povinnosti jednomu blíže neurčenému z více žalovaných. Ústavní soud musí za této situace připomenout obě další napadená soudní rozhodnutí, z jejichž odůvodnění - konkrétně z argumentace, aby (žalovaní) "zaplatili společně a nerozdílně", resp. z argumentace pluralitou žalovaných - je v kontextu žaloby a okolností zcela jasné, že předmětný výrok směřoval vůči několika žalovaným. Takový výrok stěží mohl vyvolat dojem, že soudce hodlal rozhodnout výslovně jen vůči jednomu ze žalovaných. Tyto soudy proto nedovodily a podle názoru Ústavního soudu ani dovodit nemohly, že by napadeným opravným usnesením bylo rozhodováno o povinnosti jiného (nebo dalšího) žalovaného - o osobách jiných než žalovaných pochopitelně ani nemluvě. Ostatně - s výhradou že Městský soud v Praze rozhodnutí o zastavení řízení ve vztahu k žalované č. 1 nedoručil také ostatním (dvěma) žalovaným - bylo s ohledem na pluralitu žalovaných a příslušné formulace ve výroku zcela zřejmé, že soudce nerozhodl o povinnosti jen jednoho z nich. Tato skutečnost jasně a jednoznačně vyplývá z kontextu souzené věci, z předcházejícího postupu v řízení, který pluralitu na straně žalovaných dostatečně jasně prezentoval v požadavku, aby "...zaplatili žalobci společně a nerozdílně". Ústavnímu soudu se proto úvahy stěžovatele jeví jako spekulativní, a to i s ohledem na jím tvrzené překročení (možného) rámce opravy chyb či jiných zjevných nesprávností předpokládaného ustanovením § 164 o. s. ř. Obdobně nelze souhlasit se stěžovatelovým hodnocením judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 700/2001 jako rozhodnutí nepřiléhavého, neboť z argumentace v něm uvedené jasně vyplývá, že by "z výroku opravného usnesení mělo být zřejmé, která ze zkomolených, zaměněných nebo vynechaných částí textu se jím upravuje.", což podle názoru n