IV.ÚS 2952/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2952/21 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Janáčové, zastoupené Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou, sídlem Mlýnská 298, Roudnice nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. července 2021 č. j. 21 C 19/2021-77, za účasti Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Cestovní kancelář NOVA s.r.o., sídlem Velká Michalská 184/1, Znojmo, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a výše označeného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou po vedlejší účastnici domáhala vrácení uhrazené zálohy na zájezd ve výši 60 590 Kč, zaplacení úroků z prodlení a nákladů řízení. Vedlejší účastnice proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 25. 2. 2021 č. j. EPR 333094/2020-7 podala dne 9. 3. 2021 odpor, ve kterém nárok stěžovatelky popřela, nicméně následně, dne 30. 3. 2021, žalobou požadovanou částku 60 590 Kč vrátila. Stěžovatelka vzala žalobu v uvedeném rozsahu zpět, proto okresní soud usnesením ze dne 2. 6. 2021 č. j. 21 C 192021-54, které nabylo právní moci dne 24. 6. 2021, řízení o jistině zastavil a předmětem řízení tak zůstalo příslušenství žalované částky (úrok z prodlení a náklady řízení). Rozsudkem okresního soudu bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit stěžovatelce úroky z prodlení ve výši 1 410,58 Kč z částky 60 590 Kč vzniklé sazbou 8,25 % ročně od 18. 12. 2020 do 30. 3. 2021, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále byla vedlejší účastnici řízení uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 16 052,16 Kč s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský soudní řád), kterou stanovil tak, že přiznal stěžovatelce, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení redukovaný o 40 % podle § 150 občanského soudního řádu. Částka je ve výši jako při rozhodnutí o nákladech řízení elektronickým platebním rozkazem (16 052,16 Kč tedy 60 % z 26 753,60 Kč), k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku. 3. Nákladový výrok okresní soud odůvodnil tím, že k zastavení řízení došlo ze zavinění vedlejší účastnice pro porušení povinnosti zajistit smluvený zájezd a ze strany stěžovatelky nešlo o svévolný postup, nesouhlasila-li s odkladem zájezdu asi o celý rok, navíc ještě v nejistém termínu, současně přihlédl k okolnostem případu, jak je podrobně popsal v odůvodnění. Jednak vedlejší účastnice, která podniká v oboru cestovního ruchu, nijak pandemickou situaci nezavinila, vzala v úvahu, že stěžovatelka odstoupila od smlouvy v říjnu 2020, a proto činila maximální kroky k uspokojení nároku stěžovatelky. K podání žaloby došlo v prosinci 2020, vedlejší účastnice uhradila požadovanou jistinu brzy po podání žaloby a stěžovatelka přece jenom mohla s žalobou posečkat, ale na druhé straně vedlejší účastnice činila v řízení kroky, kterými zpochybňovala aktivní legitimaci stěžovatelky, povinnost hradit odstupné atd., což si vynutilo zvýšení výdajů na straně stěžovatelky (pro postoj žalované nebylo možno rozhodnout mimo jednání). Okresní soud konstatoval, že vedlejší účastnice, na rozdíl od stěžovatelky, vystupovala v daném smluvním vztahu jako podnikatelka, a je tedy plně odpovědná za to, že její smluvní partneři plní své závazky či zda se bude smluvený zájezd realizovat s ohledem na mimořádné okolnosti pandemické situace. II. Stěžovatelčina argumentace 4. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutím okresního soudu o přiznání nákladů řízení v redukované výši došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Podmínkou aplikace § 150 občanského soudního řádu je zjištění soudu, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení nebo přiznání nákladů řízení pouze v redukované výši. Okresní soud v daném případě nevytvořil prostor k tomu, aby se k zamýšlené aplikaci § 150 občanského soudního řádu mohly strany vyjádřit. Procesně úspěšná stěžovatelka byla v přesvědčení, že se výsledek sporu adekvátně promítne do rozhodování soudu o nákladech řízení. Poukázala na to, že nebyla o možnosti jiného náhledu soudu na rozhodnutí o nákladech řízení nijak poučena, čímž byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování. Dále uvedla, že okresní soud neposuzoval majetkové a sociální poměry účastníků řízení. Stěžovatelka s ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí k dispozici žádný takový prostředek neměla. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka sice namítá, že napadený výrok je v rozporu s právem na řádný proces, který je součástí práva na soudní ochranu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny, ale z obsahového hlediska jde o polemiku s aplikací § 150 občanského soudního řádu na posuzovanou věc. Ústavní soud připomíná, že uvedené zásady se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť z hlediska kritérií řádného procesu nelze na dané rozhodování klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391), nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451), a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud tím dal najevo, že rozhodování o nákladech soudního řízení je zásadně v kognici obecných soudů a že při posuzování problematiky nákladů řízení (jakožto problematiky ve vztahu k samotnému předmětu řízení podružné) postupuje nanejvýš zdrženlivě. 8. S ohledem na to, co bylo právě uvedeno, je třeba konstatovat, že k požadavkům na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny náleží rovněž respektování zásad kontradiktorního řízení, z nichž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu. Proto účastník musí mít možnost se k nim vyjádřit, a to i tehdy, hodlá-li obecný soud využít tzv. moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu. K výkladu postavení účastníků kontradiktorního řízení jako součásti práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy se rovněž vyjádřil Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10). Podle jeho rozhodovací praxe není právo na kontra