IV.ÚS 2956/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2956/22 ze dne 17. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. Č., zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem, sídlem Dýšinská 476, Praha 15 - Horní Měcholupy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 6 Tdo 643/2022-455, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2022 č. j. 10 To 199/2021-400 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. června 2021 č. j. 16 T 43/2021-295, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsoudil ji podle § 147 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v 50 denních sazbách po 200 Kč, tedy v celkové výměře 10 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání jednoho roku. Okresní soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozeným České kanceláři pojistitelů (dále jen "ČKP") a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "VZP") na náhradě škody konkretizované částky. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozenou VZP se zbytkem nároku na náhradu škody a podle § 229 odst. 1 trestního řádu nezletilou poškozenou K. K. (dále jen "nezletilá poškozená") s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle okresního soudu se stěžovatelka dopustila uvedeného přečinu tím, že dne 6. 9. 2020 ve 13:45 hodin, v obci S., ve směru jízdy od obce K., řídila osobní automobil Renault Espace, při čemž porušila povinnosti vyplývající z § 4 písm. a) a b), § 5 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. f) a § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v rozhodném znění, tím, že jela v obci rychlostí 62 až 66 km/hod., nedbala zvýšené opatrnosti vůči nezletilé poškozené pohybující se na koloběžce vpravo souběžně ve stejném směru jízdy na přilehlém chodníku, a poté, co nezletilá poškozená vjela na přechod pro chodce před přijíždějící vozidlo, do ní narazila, a způsobila jí tak difúzní axonální poranění mozku, oboustrannou kontuzi plic, kontuzi laloku jater, zlomeninu horního a dolního raménka kosti stydké vlevo, zlomeninu obratle S1 a otřes mozku, což si vyžádalo její hospitalizaci od 6. do 30. 9. 2020 a dále po propuštění z nemocnice chůzi o berlích s mírným zatěžováním nejméně do 19. 10. 2020. 3. O odvoláních stěžovatelky a nezletilé poškozené proti rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 8. 2021 č. j. 10 To 199/2021-320 tak, že ho podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a trestní věc stěžovatelky pro výše popsaný skutek, jímž měla spáchat přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, postoupil k projednání ve správním řízení Městskému úřadu v Ř. Podle § 256 trestního řádu odvolání nezletilé poškozené zamítl. 4. K dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil usnesení krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 11. 2021 č. j. 6 Tdo 1215/2021-358 a přikázal uvedenému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. Poté krajský soud napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil rozsudek okresního soudu a podle § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se podle jeho zjištění dopustila skutkem popsaným shodně se skutkovou větou rozsudku okresního soudu, a odsoudil ji podle § 147 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v 50 denních sazbách po 200 Kč, tedy v celkové výměře 10 000 Kč, dále ji uložil povinnost zaplatit poškozeným ČKP a VZP na náhradě škody konkretizované částky. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozenou VZP se zbytkem nároku na náhradu škody a podle § 229 odst. 1 trestního řádu nezletilou poškozenou s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka namítá, že měla být s ohledem na neobjasněnost rozhodných skutkových okolností svého jednání zproštěna obžaloby. Zpochybňuje skutkový závěr soudů o rychlosti jízdy svého vozidla a poukazuje na rozdílné závěry ve vyhotovených znaleckých posudcích. Trestní řízení podle ní trpí vadou, nebyl-li zpracován revizní znalecký posudek. Dále poukazuje stěžovatelka na kritérium nedbalosti, tj. zachování určité míry opatrnosti, a dovozuje, že skutkové okolnosti před nehodou nenasvědčovaly tomu, že by měla snížit rychlost na 35 km/hod., při níž by byla schopna nehodě zabránit. Soudy na ní kladly nepřiměřené požadavky o maximální objektivní míře opatrnosti. Navíc v podstatě nutí řidiče motorových vozidel, aby v situaci, kdy se bude na chodníku souběžně s jízdou řidiče pohybovat dítě na koloběžce, okamžitě stiskli brzdový pedál bez ohledu na "zadní provoz" a vyčkávali, co vlastně dítě udělá, tj. zda se nerozhodne náhle vstoupit do vozovky. S poukazy na judikaturu [zejména nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 2065/15 (N 96/81 SbNU 565)] připomíná, že již Nejvyšší soud byl povinen reagovat na procesní situaci tzv. extrémního nesouladu, jejíž existenci shledává v posuzované věci, neboť skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou nesprávná, neúplná a hrubě zkreslená, což se stalo v důsledku nerespektování § 2 odst. 6 trestního řádu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. K rozhodování o ústavnosti rozsudku okresního soudu, který zrušil krajský soud, není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). 9. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 11. Ústavní soud konstatuje, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěře