IV.ÚS 2957/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2957/20 ze dne 23. 3. 2021 N 60/105 SbNU 169 K povinnosti odvolacího soudu vypořádat námitku týkající se otázky, na níž závisí výsledek soudního řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Brna, městské části Brno-střed, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, zastoupeného Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2020 č. j. 33 Cdo 3188/2018-200, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2018 č. j. 15 Co 184/2017-154 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. února 2017 č. j. 53 C 104/2006-132, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2020 č. j. 33 Cdo 3188/2018-200 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2018 č. j. 15 Co 184/2017-154 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2020 č. j. 33 Cdo 3188/2018-200 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2018 č. j. 15 Co 184/2017-154 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a na spravedlivý (sc. řádně vedené soudní řízení) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na obchodní korporaci Bytovém družstvu nájemníků domu X (dále jen "bytové družstvo") uhrazení částky 3 977 594,68 Kč s příslušenstvím (výrok I), zastavil řízení co do úroků z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 729 790 Kč od 27. 3. 2006 do 8. 9. 2014 (výrok II) a rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit bytovému družstvu náklady řízení ve výši 204 570 Kč (výrok III). Předmětem sporu byla částka, kterou na základě rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 6. 2014 č. j. 44 Co 150/2013-449 stěžovatel uhradil Kateřině Hlinovské jako kompenzaci za její investici do vybudování bytové jednotky v domě, který bytové družstvo nabylo od stěžovatele na základě "kupní smlouvy o převodu vlastnictví a smlouvy o zřízení věcného břemene" ze dne 1. 7. 2003 (dále jen "kupní smlouva"). Podle městského soudu byl předmětný dům převeden až po skončení nájemního vztahu mezi stěžovatelem a jmenovanou, jenž byl založen "nájemní smlouvou o výstavě a smlouvou o budoucí nájemní smlouvě č. FO/BK2/16" ze dne 31. 5. 1999 ve znění dodatku č. 1 ze dne 23. 6. 2000 (dále jen "nájemní smlouva č. FO/BK2/16") a nový nájemní vztah předpokládaný touto smlouvou mezi nimi nevznikl. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že práva a povinnosti pronajímatele (stěžovatele) na bytové družstvo ex lege nepřešly [§ 682 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. z.")], a proto bytové družstvo nemohlo porušit svou povinnost uzavřít nájemní smlouvu. Jde-li o povinnost vypořádání investic podle čl. IV bodu 2 nájemní smlouvy č. FO/BK2/16, stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by je mělo bytové družstvo nějakým způsobem vypořádat (a v jaké výši), a ani tak učinit nemohl, neboť stěžovatelův zaměstnanec odsouhlasil investice v určité výši teprve dne 12. 9. 2003 a příslušná částka byla zjištěna až v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 44 C 105/2005. K tvrzení stěžovatele, že bytovému družstvu eventuálně vzniklo bezdůvodné obohacení "převzetím plnění" podle § 534 o. z., městský soud uvedl, že z článku IV odstavce třetího kupní smlouvy zřetelně neplyne, jaká práva a závazky z tam uvedené smlouvy bytové družstvo přebírá; mělo-li by jít o investice, které by bylo povinno hradit za stěžovatele, odporuje to článku IV odstavci prvnímu kupní smlouvy, přičemž bylo prokázáno (viz výše), že v době jejího uzavírání nebyla výše těchto investic známa. 3. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (výrok I), ve výroku III jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit bytovému družstvu na nákladech řízení částku 196 710 Kč, a stěžovateli dále uložil zaplatit bytovému družstvu na nákladech odvolacího řízení částku 26 174 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že neuzavřením nájemní smlouvy s Kateřinou Hlinovskou pro nedostatek součinnosti z její strany nedošlo k porušení povinností bytovým družstvem, a tudíž stěžovateli nemohlo vzniknout právo na náhradu škody podle § 420 o. z. Nemohl se ani bezdůvodně obohatit ve výši částky, kterou jmenovaná investovala do nově vybudovaného bytu, neboť stěžovatel mu prodal celou nemovitost, tj. včetně této jednotky. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") odmítl a stěžovateli uložil zaplatit bytovému družstvu na náhradě nákladů dovolacího řízení 29 669,20 Kč. Odmítnutí dovolání odůvodnil tím, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 5. Pro úplnost možno dodat, že v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 44 C 105/2005 krajský soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. 44 Co 150/2013-449 na základě žaloby Kateřiny Hlinovské o vypořádání investice do předmětné bytové jednotky rozhodl tak, že stěžovateli uložil zaplatit částku 2 753 484 Kč s příslušenstvím a vůči bytovému družstvu tuto žalobu zamítl pro nedostatek jeho pasivní legitimace, a to z důvodu, že k právnímu nástupnictví podle § 680 odst. 2 o. z. nedošlo, neboť změna ve vlastnickém právu k pronajaté věci nastala až po skončení nájemního poměru. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4814/2014. II. Stěžovatelova argumentace 6. Stěžovatel poukazuje na to, že ho obecné soudy postavily do situace, kdy bytovému družstvu odprodal bytový dům za sjednanou cenu při sjednaných podmínkách, a aniž by přitom porušil jakoukoliv zákonnou nebo smluvní povinnost, byl nucen na základě rozsudku krajského soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 44 Co 150/2013-449 plnit na vložené investice do prodané nemovitosti osobě, kterou bytové družstvo odmítlo přijmout mezi členy (tj. Kateřině Hlinovské), a to v částce vyšší, než byla cena za celý dům. Přitom se s ohledem na napadená soudní rozhodnutí nedovolal regresu v podobě náhrady škody bytovým družstvem, které nesplnilo svou smluvní povinnost, a toto nesplnění bylo příčinou vzniku uplatňované škody. 7. V další části se stěžovatel vyjadřuje k závěrům Nejvyššího soudu obsaženým v napadeném usnesení. V něm Nejvyšší soud uvedl, že jeho rozsudek ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2741/2005, na který stěžovatel v dovolání poukázal, na projednávanou věc nedopadá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na výkladu § 534 o. z., ale na tom, že se bytové družstvo nezavázalo vypořádat investice Kateřiny Hlinovské namísto něho, a dále, že prosazuje-li stěžovatel na základě výkladu článku IV kupní smlouvy opak, činí tak na základě vlastní skutkové verze, tedy procesně nepřípustným způsobem. Podle stěžovatele tato argumentace jde nad rámec odůvodnění soudů nižších stupňů, neboť v době uzavření smlouvy s bytovým družstvem tato povinnost ještě nebyla známa, přičemž povinnost hradit tyto investice je povinností vzniklou na základě nedodržení povinnosti bytového družstva uzavřít nájemní smlouvu, na což v dovolání poukazoval. 8. Ke stěžovatelově argumentaci rozsudkem ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 29 Cdo 3664/2011 pak Nejvyšší soud uvedl, že v něm byla řešena otázka identifikace "určitého závazku" ve smyslu § 323 odst. 1 obchodního zákoníku prostřednictvím obsahu faktury označené v uznání závazku a s tím spojených účinků uznání předjímaných § 323 obchodního zákoníku, v souzené věci však identifikace práv a závazků vyplývajících z nájemní smlouvy č. FO/BK2/16 neumožňovala přijmout závěr, že se bytové družstvo zavázalo vypořádat investice jmenované v konkrétní výši, neboť ta nebyla známa. V tomto bodě má stěžovatel za to, že se Nejvyšší soud dostatečně neseznámil se skutkovým stavem a obsahem dovolání. V něm reagoval na argumentaci krajského soudu, který tvrdil, že odkazem na konkrétní listinu nejsou dostatečně jasně specifikována převzatá práva a povinnosti. Bez ohledu na konkr