IV.ÚS 2958/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2958/09 ze dne 10. 1. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Z. V., zastoupeného JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Praha 1, U Bulhara 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009 č. j. 1 Afs 65/2009-120, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na zákonný postup orgánů státní moci, zaručeného čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva, že daně lze ukládat jen na základě zákona, garantovaného čl. 11 odst. 5 Listiny, zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání dvanácti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu i jim předcházejících rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 (dále jen ,,správce daně") a jejich zrušení. Správce daně těmito dodatečnými platebními výměry ze dne 3. 8. 2006 stěžovateli doměřil daň z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku 1998 (měsíce leden až prosinec). Uvedené dodatečné platební výměry byly vydány v novém řízení poté, kdy v řízení předcházejícím vydal již v roce 2001 správce daně první dodatečné platební výměry na základě jeho kontrolních zjištění o neúplném účetnictví, přičemž daň byla stanovena dokazováním. Správnost uvedeného postupu stanovení daně správcem daně při uvedených prvních dodatečných platebních výměrech posléze potvrdilo i Finanční ředitelství pro hl. město Prahu, když zamítlo odvolání stěžovatele. Stěžovatel tyto první dodatečné výměry napadl správní žalobou u Městského soudu v Praze, jenž tyto jeho žaloby, vedené v senátech 9 Ca a 8 Ca, zamítl. K tehdy stěžovatelem podané první kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2004 č. j. 1 Afs 19/2004-67 rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil s tím, že daň měla být doměřena podle pomůcek. Městský soud v Praze však v pokračujícím přezkumném řízení rozhodl o napadaných rozhodnutích finančních orgánů v senátech 9 Ca a 8 Ca rozdílně. V případech zdaňovacích období leden, duben, květen, červen, srpen, září, říjen a listopad 1998 zrušil senát 8 Ca pouze rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu a jim předcházející dodatečné platební výměry ponechal v platnosti. Finanční ředitelství pro hl. město Prahu pak následně samo svými rozhodnutími tyto dodatečné platební výměry zrušilo a věc vrátilo k dalšímu postupu správci daně, který pak vydal nové dodatečné platební výměry. Pokud jde o dodatečné platební výměry za zbývající zdaňovací období únor, březen, červenec a prosinec 1998, zrušil senát 9 Ca jak rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu, tak i rozhodnutí správce daně. Správce daně pak pokračoval v řízení a vydal nové dodatečné platební výměry, přičemž pro stanovení daně použil metodu, kterou preferoval ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud. Proti novým dvanácti dodatečným platebním výměrům ze dne 3. 8. 2006 se stěžovatel odvolal k Finančnímu ředitelství pro hl. město Prahu, které však odvolání zamítlo. Žalobu, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání a zrušení těchto nově vydaných rozhodnutí správce daně a odvolacího finančního orgánu, Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 3. 12. 2008 č. j. 9 Ca 191/2007-94 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Ke stěžovatelem podané v pořadí druhé kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2009 č. j. 1 Afs 65/2009-120 zamítl kasační stížnost proti té části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008 č. j. 9 Ca 191/2007-94, jíž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 7. 3. 2007 č. j. 4043/07-1300-106187 a ze dne 2. 3. 2007 č. j. 4045/07-1300-106187, č. j. 4053/07-1300-106187 a č. j. 4061/07-1300-106187 a taktéž zamítl související části výroku č. II. téhož rozsudku. V ostatním pak rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a vrátil věc soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud tak vyhověl stěžovateli a zrušil dodatečné platební výměry za zdaňovací období leden, duben, květen, červen, srpen, září, říjen a listopad 1998 vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze v těchto případech dřívějším rozhodnutím zrušil pouze rozhodnutí finančního ředitelství potvrzující předchozí dodatečné platební výměry, ale samotné předchozí dodatečné platební výměry vydané správcem daně ponechal v platnosti. Naproti tomu Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele v části týkající se dodatečných platebních výměrů za zdaňovací období únor, březen, červenec a prosinec 1998, u níž byly předchozím rozhodnutím Městského soudu v Praze zrušeny předchozí dodatečné platební výměry vydané jak finančním ředitelstvím, tak správcem daně. Ústavní stížnost proto směřuje pouze proti těmto výrokům napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (I. a III.), jimiž byla část jeho kasační stížnosti zamítnuta. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu souhlasí s právním názorem Nejvyššího správního soudu, že v případě, že správní soud zruší pouze rozhodnutí žalovaného finančního ředitelství (prvoinstanční rozhodnutí správce daně ponechá) a věc mu vrátí k dalšímu řízení, se věc vrací do fáze otevřeného odvolacího řízení, jež je třeba ukončit. V tomto případě však nemůže žalované finanční ředitelství rozhodnutí první instance zrušit a věc vrátit této první instanci k dalšímu řízení. K takovému postupu či výroku zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), finanční ředitelství vůbec nezmocňuje a Nejvyšší správní soud proto veden tímto svým právním názorem rozsudek Městského soudu v Praze v této části zrušil. Stěžovatel se však neztotožňuje s argumentací Nejvyššího správního soudu pro případ, zrušil-li Městský soud v Praze jak rozhodnutí finančního ředitelství, tak i jemu předcházející rozhodnutí správce daně. Má za to, že argumentace Nejvyššího správního soudu není pro tento případ opřena o konkrétní ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele neuvedl, až na jediný odkaz ustanovením § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, podle jakého zákonného ustanovení má správce daně povinnost ve vyměřovacím řízení pokračovat, tedy jaké ustanovení stanovuje pro tento případ způsob zjištění daňového základu a daně. Ustanovení § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků dle stěžovatele stanoví oprávnění správce daně daň doměřit, ale nestanoví způsob zjištění, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti. Jediný způsob tohoto zjištění je podle stěžovatele stanoven v ustanovení § 16 zákona o správě daní a poplatků, a to daňovou kontrolou. Ta u stěžovatele také před vydáním prvních dodatečných platebních výměrů proběhla a byla ukončena podepsáním zprávy o daňové kontrole. Do jednou uzavřené daňové kontroly se již ale podle názoru stěžovatele vstupovat nedá, protože to zákon o správě daní a poplatků neumožňuje. V případě, že správní soud zruší jak rozhodnutí finančního ředitelství, tak i jemu předcházející rozhodnutí správce daně, může pak podle stěžovatele správce daně daň znovu doměřit pouze za využití mimořádných opravných prostředků, tedy obnovy řízení nebo přezkumného řízení, což ale nebyl tento případ. Rozsudek Nejvyššího správního soudu je tak v části, ve které byla stěžovatelem podaná kasační stížnost zamítnuta, v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, a stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této části zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 65/2009, spis Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 191/2007, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. 5. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou do značné míry obsahově shodné s námitkami kasační stížnosti, odkazuje proto zejména na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku. V něm Nejvyšší správní soud předně konstatoval, v čem spočívá odlišnost v postupech, kdy soud k žalobě zruší pouze rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství pro hl. město Prahu a kdy zruší jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí správce daně prvního stupně. Podstatné zde je, do jaké fáze daňového řízení se po zrušujícím rozs