IV.ÚS 2958/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2958/13 ze dne 11. 2. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Romany Svobodové, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem na adrese České Budějovice, Radniční 7a, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2013 č. j. 8 Co 684/2013-294, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. září 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2013 č. j. 8 Co 684/2013-294 v části, ve které bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, pro porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na právní pomoc podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 41/2009 bylo zjištěno, že žalobou doručenou okresnímu soudu dne 12. ledna 2009 se stěžovatelka domáhala proti žalované Evě Bečvářové (dále jen "vedlejší účastnice řízení") zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v k. ú. Temelín. Rozsudkem okresního soudu ze dne 7. června 2012 č. j. 9 C 41/2009-255 bylo spoluvlastnictví účastnic řízení k předmětným nemovitostem zrušeno (odstavec I.), vypořádáno tak, že se nařizuje jejich prodej a výtěžek z něj se rozdělí podle velikosti spoluvlastnických podílů (odstavec II.) a rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. (odstavec III.). Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání stěžovatelka, a to do výroků pod body II. a III. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací usnesením napadeným ústavní stížností ve výroku pod bodem I. v důsledku částečného zpětvzetí odvolání stěžovatelkou co do napadeného odstavce II. napadeného rozsudku, odvolací řízení v této části zastavil, pod bodem II. potvrdil napadený rozsudek v odstavci III. výroku o náhradě nákladů řízení a pod bodem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 724 Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti krajskému soudu vytýkala nesprávnou aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť podle odborné literatury má v případě žaloby s eventuálním petitem ve věci plný úspěch žalobce tehdy, jestliže soud uznal v plném rozsahu za opodstatněný eventuální petit, i když nevyhověl žalobě v jejím primárním petitu a žalovaný jen tehdy, jestliže soud nevyhověl žalobě ani v primárním petitu, ani v žádném z eventuálních petitů. Stěžovatelka rovněž považuje za zjevně nesprávný způsob, jakým krajský soud stanovil tarifní hodnotu úkonu, z níž vycházel při vyčíslení náhrady nákladů odvolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. K tomu nad rámec vznesených námitek stěžovatelka uvedla, že krajský soud jí nezaslal písemné vyjádření vedlejší účastnice řízení k podanému odvolání, v důsledku čehož neměla možnost se s tímto podáním seznámit a eventuálně se k němu dále vyjádřit. Tím podle názoru stěžovatelky byla narušena kontradiktornost odvolacího řízení. Stěžovatelka proto navrhovala zrušení usnesení krajského soudu co do výroku pod bodem II., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odst. III. výroku o náhradě nákladů řízení, a dále ve výroku pod bodem III., kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. II. ÚS 2811/08 a II. ÚS 598/2000. Ústavní soud doručil podanou ústavní stížnost krajskému soudu a vedlejší účastnici řízení (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. listopadu 2013 uvedl, že rozhodoval nikoliv meritorně (o zastavení odvolacího řízení a o nákladech řízení) a nepotřeboval v souladu se zákonem věc projednávat ústní formou [§ 214 odst. 2 písm. a) a písm. e) o. s. ř.]. V odvolacím řízení vycházel z dosavadního obsahu soudního spisu a proto má za to, že pro stěžovatelku nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu ničím překvapivé. O skutečnosti, že krajský soud bude rozhodovat mimo ústní jednání, byl zástupce stěžovatelky vyrozuměn v rámci odročení původně plánovaného ústního jednání, přičemž právní zástupce stěžovatelky měl kdykoli možnost do soudního spisu nahlédnout a činit si z něj výpisy a opisy (§ 44 o. s. ř.). V dané procesní situaci zákon nepřikazoval krajskému soudu doručit stěžovatelce vyjádření protistrany a nezbytnost úkonu nelze dovodit zvláště tehdy, rozhoduje-li soud druhého stupně ve shodě se zákonem bez ústního jednání a nikoli o meritorním výroku, na základě nikoli nových skutečností významných co do úspěchu či neúspěchu účastníků ve sporu, nadto tehdy, kdy vyjádření protistrany s návrhem na potvrzení napadeného nákladového výroku je úkonem stručným a obsahově opakuje důvodovou argumentaci soudu prvního stupně. Ohledně použití § 142 o. s. ř. krajský soud plně odkázal na důvody svého napadeného usnesení a zdůraznil, že v otázce nákladů řízení se nelze řídit dogmatickými komentáři k procesnímu předpisu, ale úvahami, které se odvíjí od konkrétního případu a jeví se i s ohledem na vztahy účastnic jako řešení spravedlivé. Z uvedených důvodů krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. prosince 2013 uvedla, že napadené rozhodnutí shledává za věcně správné, jeho vydáním nedošlo k porušení žádného základního práva stěžovatelky a navrhla, aby ústavní stížnost byla nálezem zamítnuta. S odkazem na ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pak vedlejší účastnice řízení navrhla, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit zcela vedlejší účastnici jí vzniklé náklady v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud doručil citovaná vyjádření stěžovatelce, která ve své replice ze dne 28. ledna 2014 v podstatě zopakovala svá tvrzení uvedená v ústavní stížnosti. Krajskému soudu vytýkala stručnost v jeho argumentaci k aplikaci ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a vedlejší účastnici řízení vytýkala skutečnost, že ve svém vyjádření nijak nereagovala na hlavní důvody podané ústavní stížnosti (tedy, že stěžovatelka byla v řízení úspěšná, protože soud vyhověl sekundárnímu petitu její žaloby, že odvolací soud nesprávně stanovil tarifní hodnotu pro výpočet náhrady nákladů řízení a že odvolací soud neseznámil stěžovatelku s vyjádřením vedlejší účastnice řízení k podanému odvolání). Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se uvedený princip neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012] využije. Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. ledna 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.,