IV.ÚS 296/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 296/24 ze dne 18. 6. 2025 Porušení práva na soudní ochranu v důsledku chybného výkladu § 11a zákona o půdě   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Rubešova 162/8, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 24 Cdo 3580/2022-201, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2022 č. j. 5 Co 63/2022-132 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2022 č. j. 79 C 41/2021-131, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Heleny Bártlové, Mgr. Kateřiny Černíkové a Kristýny Sekáčové, zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem, sídlem Ostrovní 2064/5, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 24 Cdo 3580/2022-201 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 24 Cdo 3580/2022-201 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a princip demokratického (materiálního) právního státu, princip právní jistoty a princip soudní ochrany práv plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 79 C 41/2021 se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u krajského soudu domáhaly povolení vkladu vlastnického práva ke konkretizovaným pozemkům, a to na základě rozhodnutí obecných soudů, kterým se nahrazuje projev vůle stěžovatelky. Předchozí návrh na vklad příslušný katastrální úřad zamítl s odůvodněním - ve stručnosti vyjádřeno - že s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3804/19 (N 1/104 SbNU 10) přistupuje k rozsudkům o nahrazení projevu vůle stěžovatelky k bezúplatnému převodu pozemků podle § 11 a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), jako k rozhodnutím podle § 161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a ve vkladovém řízení zkoumá, zda jsou splněny podmínky stanovené v § 17 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl o povolení vkladu (I. výrok), nahradil rozhodnutí katastrálního úřadu (II. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady řízení (III. výrok). V odůvodnění uvedl, že s názorem katastrálního úřadu nelze souhlasit, protože dosavadní i nová ustálená judikatura Nejvyššího soudu vnímá posuzovaný způsob nabývání vlastnického práva jako specifický a založený na právní skutečnosti odlišné od soukromoprávního jednání. S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že okamžik nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle mezi osobu oprávněnou a stěžovatelkou podle zákona o půdě nastává právní mocí rozhodnutí soudu. 3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady řízení (II. výrok). 4. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul, že ve své judikatuře zdůrazňuje specifikum rozhodnutí soudů o nahrazení projevu vůle, jež vycházejí z obsahu tzv. restitučních předpisů, tudíž rozhodnutí o nahrazení souhlasu s převodem náhradních pozemků podle zákona o půdě představuje konstitutivní akt, v důsledku něhož se nabyvatel stává vlastníkem vydávaného majetku, a to ke dni právní moci dotčeného rozhodnutí, a nemá charakter rozhodnutí nahrazujícího prohlášení vůle podle § 161 odst. 3 o. s. ř. S přihlédnutím k tomu přezkoumává katastrální úřad rozsudek ukládající prohlášení vůle na základě povinnosti vyplývající ze zákona o půdě v řízení o návrhu na vklad vlastnického práva postupem podle § 17 odst. 2 katastrálního zákona, nikoliv podle § 17 odst. 1 katastrálního zákona. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podle stěžovatelky obecné soudy rezignovaly na svou povinnost nalézat spravedlnost a v rozporu s aktuální judikaturou Ústavního soudu veskrze formálně aplikovaly překonanou judikaturu Nejvyššího soudu. Těžiště stěžovatelčiny podrobné argumentace se koncentruje do námitek proti posouzení jejího dovolání Nejvyšším soudem, přičemž stěžovatelka vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3804/19, jehož závěry Nejvyšší soud nerespektoval. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud ustáleně vychází z předpokladu, že stát může být nositelem základních práv, nevystupuje-li v pozici subjektu veřejného práva čili jako nositel veřejné moci [viz stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372) nebo nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61), body 45. až 47]. Stěžovatelka v posuzované věci vystupovala jako účastnice řízení před obecnými soudy, a to v řízení vedeném podle V. části občanského soudního řádu. 7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené v § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť za stěžovatelku vystupuje jí k tomu pověřený orgán (§ 30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. Soudce zpravodaj vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnice řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 9. Krajský soud toliko jedinou větou odkázal na odůvodnění svého rozsudku ve spojení s rozsudkem vrchního soudu. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval. 10. Podle názoru vrchního soudu postrádá ústavní stížnost jakýkoli zvláštní ústavní rozměr, jde v ní pouze o výklad a aplikaci norem podústavního (jednoduchého) práva, proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. 11. Nejvyšší soud připomenul, že odmítl stěžovatelčino dovolání se závěrem, že předestřená právní otázka vztahující se k účinkům rozhodnutí o nahrazení projevu vůle jako podkladu pro vklad práva do katastru nemovitostí byla vrchním soudem posouzena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále Nejvyšší soud dodal, že v rozsudku ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. 24 Cdo 3459/2022 (uveřejněným pod č. 19/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) dovodil, že smlouvu o převodu nemovité věci, u níž byl rozhodnutím soudu nahrazen projev vůle účastníka ji uzavřít, nebo k jejímuž uzavření došlo v souvislosti s takovým rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumá katastrální úřad jako soukromou listinu podle § 17 odst. 1 katastrálního zákona, nikoliv v omezeném rozsahu podle § 17 odst. 2 až 4 katastrálního zákona, a zároveň, že tento závěr se neuplatní, jde-li o rozsudek ukládající prohlášení vůle na základě povinnosti vyplývající z restitučních předpisů. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti ve vyjádření neuvedl. 12. Vedlejší účastnice považují ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, protože nedošlo k zásahu do žádných práv stěžovatelky. 13. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastnic řízení zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. 14. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, protože od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 15. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a