IV.ÚS 2961/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2961/17 ze dne 26. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupeného JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 690/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 č. j. 22 Cdo 1438/2017-241, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016 č. j. 49 Co 2/2016-220 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2015 č. j. 34 C 103/2015-175, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a ustanovení § 153a odst. 3 ve slovech "§ 114b odst. 5" zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Jiřího Nováka a Jolany Novákové, oba bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený, se odmítají. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 18. 9. 2017 statutární město Brno (dále jen "žalovaný" nebo "stěžovatel") navrhlo, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o zdržení se imisí ve formě hluku, bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2, a do práva na vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení § 114b odst. 5, a ustanovení § 153a odst. 3 ve slovech "§ 114b odst. 5" zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Tzv. imisní žalobou se vedlejší účastníci Jiří Novák a Jolana Nováková domáhali ochrany před imisí hlukem pocházejícím z kulturních, sportovních a jiných akcí pořádaných na parcele p. č. X v k. ú. město Brno, obec Brno (zjednodušeně řečeno z náměstí S.). Dne 11. 8. 2015 rozsudkem pro uznání č. j. 34 C 103/2015-175 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") žalovaného zavázal zdržet se ve výroku blíže specifikovaných imisí ve formě hluku pocházejících z kulturních, sportovních, politických a jiných akcí pořádaných na náměstí S. Rozsudek pro uznání byl vydán podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný se v zákonné 30denní lhůtě k žalobě nijak nevyjádřil, nesdělil, že s žalobním návrhem nesouhlasí, neuvedl v tomto ohledu žádnou argumentaci a neuvedl ani skutečnosti, které by mu ve vyjádření jakkoliv bránily. Dne 21. 9. 2016 rozsudkem č. j. 49 Co 2/2016-220 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 8. 2015 č. j. 34 C 103/2015-175 potvrdil (výrok I) jako věcně správný. Odvolací soud konstatoval, že zákonné předpoklady pro vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. byly v posuzované věci splněny, a že v důsledku procesní pasivity žalovaného, který se v soudem určené lhůtě ve věci samé nevyjádřil, nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., a to ve vztahu k oběma žalobcům; je tedy správný i závěr nalézacího soudu o tom, že byly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Dne 20. 6. 2017 usnesením č. j. 22 Cdo 1438/2017-241 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 49 Co 2/2016-220 odmítl (výrok I) jako nepřípustné. Dovolací soud se v odůvodnění podrobně vyjádřil k jednotlivým námitkám žalovaného, i k důsledkům pravomocného rozhodnutí ve vztahu k výkonu ústavně zaručeného práva shromažďovacího. Dovolací soud uvedl, že předmětné soudní rozhodnutí činí žalovaného odpovědného především za akce konané jím samotným a osobami, které užívají náměstí S. na základě práva od něj odvozeného (například výpůjčky či nájmu), bez dalšího naopak nedopadá na hluk pocházející od osob užívajících předmětný pozemek na základě obecného užívání veřejného prostranství či na základě ústavně zaručeného práva shromažďovacího, obzvláště pokud žalovaný nemůže užívání předmětného pozemku jimi jakkoliv ovlivnit; dovolací soud odkázal na judikaturu vymezující odpovědnost tzv. nepřímého narušitele v řízení o negatorní žalobě, tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 22 Cdo 374/2015. Závěrem dovolací soud poukázal na skutečnost, že odvolací soud při své přezkumné činnosti ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu posuzoval toliko splnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání na základě žaloby, žalobních tvrzení a obsahu spisu. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, konkrétně, jak bylo již výše uvedeno, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a také vlastnické právo dle čl. 11 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 Listiny stěžovatel spatřuje v postupu nalézacího soudu, který dle jeho názoru rozhodl rozsudkem pro uznání, ač k tomu nebyly splněny podmínky, přičemž toto porušení nenapravil odvolací soud ani dovolací soud. Stěžovatel namítl neústavní použití a neproporcionální využití kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř., a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15. Byl toho názoru, že pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a o. s. ř. nebyly splněny předpoklady, neboť tomu bránila překážka dle § 153a odst. 2 o. s. ř., a že pro vydání kvalifikované výzvy nebyly splněny zákonné podmínky. V nemožnosti domáhat se změny rozsudku v sousedském sporu spatřuje další zásah do práva na spravedlivý proces. K tvrzenému porušení vlastnického práva dle čl. 11 Listiny stěžovatel uvedl, že rozsudkem nalézacího soudu byl výrazně omezen v možnosti zajišťovat pořádek, bezpečnost a rovný přístup na dotčený pozemek, tj. na náměstí S., čímž bylo zasaženo do jeho, byť výrazně omezeného, vlastnického práva. Protiústavnost napadených ustanovení o. s. ř. stěžovatel spatřuje v tom, že dle jeho přesvědčení nezaručují účastníku řízení svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ani spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Své tvrzení dále podrobněji stěžovatel odůvodnil. IV. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 10. 11. 2017 k ústavní stížnosti uvedl, že do ústavně zaručených práv stěžovatele nijak nezasáhl, neboť s jednotlivými v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami se obsáhle vypořádal již ve svém rozhodnutí, na jehož odůvodnění odkázal. Poukázal na průběh řízení před nalézacím soudem, v průběhu něhož žalovaný žádnou věcnou argumentaci proti žalobě v zásadě neuplatnil, a na zamítavý nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.), zabývající se ústavností tzv. rozsudku pro fikci uznání nároku. Podle dovolacího soudu za dané situace bylo možné se toliko zabývat otázkou, zda byly vskutku naplněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro fikci uznání nároku, a zda při aplikaci právních norem nedošlo k ústavnímu deficitu zejména spočívajícímu v libovůli či přepjatém formalismu, k čemuž dle jeho názoru nedošlo. Dovolací soud se vyjádřil k postupu nalézacího soudu při doručování výzvy, na němž neshledal jakékoliv procesní pochybení, stejně jako při jeho posouzení možnosti uzavřít v dané věci soudní smír. Poukázal dále na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2017 č. j. 63 A 2/2017-28, v němž krajský soud zcela správně dovodil, že rozhodnutí v této věci nijak nebrání politickým shromážděním na náměstí S. Dovolací soud závěrem uvedl, že v dovolacím řízení nijak neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, jichž se dovolával. Rozsáhlou dovolací argumentací a prakticky obsahově shodnou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, měl stěžovatel reagovat již dříve, tj. na výzvu nalézacího soudu, což by nepochybně vyloučilo možnost vydání rozsudku pro uznání. Pokud stěžovatel opakovaně soudům všech stupňů rozsáhle vytýká pochybení a nedostatky v jejich činnosti v dané věci, přehlíží, že on sám zcela rezignoval na základní a fakticky jedinou povinnost, kterou v řízení měl, kterou byla povinnost vyjádřit se k žalobě, přičemž ve výzvě k vyjádření byl zcela jednoznačně poučen o důsledcích, které pro něj v řízení vyplynou, jestliže na výzvu reagovat nebude. Procesní postup žalovaného dovolací soud považuje za "příkladnou" ukázku naprostého ignorování procesních povinností účastníka řízení, jenž se snaží důsledky svého postupu dodatečně přesunout na soudy za situace, kdy tyto možné