IV.ÚS 2962/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2962/20 ze dne 24. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti BRILLIANT HAPPY DAY, a. s., HAPPY DAY holding, sídlem náměstí Republiky 237/38, Plzeň, zastoupené JUDr. Mgr. Radkou Linhartovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2020 č. j. 4 As 28/2020-34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 10 Af 53/2016-73, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je obchodní společností provozující hazardní hry a dne 19. 11. 2015 požádala u vedlejšího účastníka o vydání povolení k provozování výherních hracích přístrojů na blíže určené adrese v městské části Praha 4 podle § 2 písm. e) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o loteriích"). Ministerstvo financí žádost stěžovatelky zamítlo rozhodnutím ze dne 12. 1. 2016 podle § 43 odst. 7 ve spojení s § 4 odst. 2 zákona o loteriích pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2013 Sb. hl. m. Prahy, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, a kterou se stanoví opatření k omezení jejich propagace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 10/2013"). Ministr financí rozklad stěžovatelky zamítl rozhodnutím ze dne 6. 5. 2016. 3. Stěžovatelka proti uvedeným rozhodnutím podala žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve které tvrdila, že vyhláška č. 10/2013 je neústavní. Obecně závaznou vyhláškou č. 10/2015 Sb. hl. m. Prahy, kterou se mění vyhláška č. 10/2013, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, a kterou se stanoví opatření k omezení jejich propagace (dále jen "vyhláška č. 10/2015"), totiž byla v městské části Praha 4 zavedena tzv. nulová tolerance hazardu, přitom dříve byla provozovna stěžovatelky povolena. Zastupitelstvo hlavního města Prahy nedostatečně zohlednilo vůli městské části Praha 4 podle původního návrhu předpisu povolit provozování hazardních her na určených adresách. Plošný zákaz je nepřiměřený, nerozumný a pro stěžovatelku diskriminační. Stěžovatelka rovněž namítala, že hlavní město Praha vydáním obecně závazných vyhlášek regulujících hazard jednalo mimo svou pravomoc. Zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č. 300/2011 Sb."), jenž podle stěžovatelky opravňuje obce k regulaci hazardu, nebyl řádně notifikován podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů, a proto nemá právní účinky. 4. Městský soud žalobu stěžovatelky zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Městský soud zaprvé uvedl, že pravomoc obcí regulovat hazard plyne přímo z jejich ústavně zaručeného práva na samosprávu, nikoli ze zákona. Není proto podstatné, zda byl dodržen notifikační proces zákona č. 300/2011 Sb. [s odkazem na bod 29 až 33 nálezu ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 6/13 (N 49/69 SbNU 31; 112/2013 Sb.). Zadruhé, městský soud provedl při zkoumání souladu vyhlášky č. 10/2013 ve smyslu nálezu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 63/04 (N 61/36 SbNU 663; 210/2005 Sb.) tzv. test čtyř kroků. K prvním dvěma krokům městský soud uvedl, že napadená právní úprava tato kritéria splňuje, což vyplývá již ze shora uvedeného. Podle městského soudu dále zastupitelstvo hlavního města Prahy dostatečně zohlednilo vůli městské části Prahy 4 při zavedení tzv. nulové tolerance hazardu. Městská část Praha 4 původně při projednávání vyhlášky č. 10/2015 předložila návrh, podle kterého zamýšlela některé původně povolené lokality vyškrtnout, nikoli však hazard na svém území plošně zakázat. Avšak výběr konkrétních lokalit ani po výzvě neodůvodnila, doložila mimo jiné petici občanů městské části Praha 4 pro plošný zákaz hazardu na jejím území. Zastupitelstvo hlavního města Prahy není ani projevenou vůlí městských části vázáno, musí k ní však přihlédnout. Tomu proces přijímání posuzované právní úpravy odpovídá. Konečně městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 7 As 309/2017-39 uvedl, že plošný zákaz hazardu na daném území nemůže být diskriminační, neboť dopadá srovnatelně na všechny subjekty. Zastupitelstvo hlavního města Prahy proto nezneužilo svoji pravomoc a nejednalo "zjevně nerozumně" (srov. třetí a čtvrté kritérium tzv. testu čtyř kroků). 5. Proti v záhlaví uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Podle Nejvyššího správního soudu nebyl napadený rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. Potvrdil závěr městského soudu o tom, že posouzení notifikace zákona č. 300/2011 Sb. není pro nyní posuzovanou věc podstatné a ztotožnil se rovněž s provedením tzv. testu čtyř kroků. Podle Nejvyššího správního soudu mělo zastupitelstvo hlavního města Prahy dvě možnosti, aby bez odůvodnění snížení počtu povolených adres nebyla právní úprava nezákonná; zavést plošný zákaz, anebo ponechat dosavadní stav. Žádná z variant není zjevně nerozumná, Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované právní úpravě ani nepřímou diskriminaci stěžovatelky. Závěrem uvedl, že stěžovatelce nemohlo vzniknout legitimní očekávání k ponechání adresy její provozovny v seznamu povolených míst, neboť judikatura Ústavního soudu a správních soudů k oprávnění obcí regulovat hazard je již ustálená a stěžovatelka se nemohla spoléhat, že obce svého oprávnění nevyužijí. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zaprvé namítá, že se správní soudy odmítly zabývat její námitkou o nikoli řádné notifikaci novely zákona o loteriích (zákona č. 300/2011 Sb.). Ve svém důsledku odmítly přezkum vyhlášky č. 10/2013, přitom uzavírají diskuzi o legalitě a legitimitě místní regulace hazardu a napadená rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. 7. Zadruhé uvádí, že správní soudy podle stěžovatelky provedly nesprávně tzv. test čtyř kroků při posuzování vyhlášky č. 10/2013. Stěžovatelka k prvním dvěma krokům testu tvrdí, že hlavní město Praha nemělo pravomoc k vydání uvedeného předpisu. Do doby přijetí zákona č. 300/2011 Sb. obce neměly pravomoc regulovat hazard. Dokonce i vyhláška č. 10/2013 odkazuje na § 44 odst. 3 písm. d) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále jen "zákon o hlavním městě Praze"), který dále odkazuje na "zvláštní zákon". Při akceptaci výkladu původu pravomoci obcí regulovat hazard zastávaný správními soudy by uvedené ustanovení bylo nadbytečné; obec by byla oprávněna k normotvorbě ve všech záležitostech podle obecného zmocnění. Stěžovatelka rovněž spoléhala na důvodovou zprávu k zákonu o loteriích, podle které právní úprava "rozšiřuje pravomoc obcí obecně závaznou vyhláškou regulovat na svém území nejen výherní hrací přístroje, ale i jiné druhy loterií a jiných podobných her". 8. K druhému kroku testu stěžovatelka tvrdí, že hlavní město Praha jednalo mimo svou pravomoc, neboť nerespektovalo vůli městské části Praha 4 ponechat některé provozovny povolené. Jedině městská část Praha 4 byla oprávněna se "relevantně vyjádřit" ke konkrétním místům, na kterých bude povoleno provozovat hazardní hry. Zakázalo-li zastupitelstvo hlavního města Prahy hazard na území městské části Prahy 4 plošně, postupovalo v rozporu s vůlí městské části Prahy 4 a svévolně. 9. K třetímu kroku testu stěžovatelka v prvé řadě uvádí, že Nejvyšší správní soud v bodu 13 napadeného rozsudku odkazuje na svoji judikaturu, avšak bez uvedení konkrétního rozhodnutí, v této části je proto jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dále uvádí, že přijetím vyhlášky č. 10/2015 byla diskriminována, neboť neměla být zakázána její činnost podle požadavků městské části Praha 4, postup hlavního města Prahy při plošném zákazu hazardu byl "kontumační a sankční". Nejvyšší správní soud měl zkoumat konkrétní okolnosti věci, které spočívají právě v tom, že městská část Praha 4 má největší přehled o "svém" území a navrhovala některá provozní místa ponechat povolená. 10. Ke čtvrtému kroku testu stěžovatelka uvádí, že plo