IV.ÚS 2963/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2963/21 ze dne 4. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Z. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem, sídlem Spálená 92/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 sp. zn. 8 Tdo 718/2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021 sp. zn. 2 To 100/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2020 č. j. 1 T 1/2020-629, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Těch se podle městského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů úmyslně zneužíval svoji vnučku, kterou přiměl k provádění v rozsudku vyjmenovaných sexuálních praktik i přes její odmítání. Zneužíval její bezbrannosti a své autority, přičemž poškozená dokázala jeho jednání definitivně odmítnout až po dovršení 15 let věku. Jednání stěžovatele se však podílela na vzniku její posttraumatické stresové poruchy a autodestruktivního chování, v jehož důsledku byla hospitalizována na psychiatrii. Za tato jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené částku 800 000 Kč jako náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu. K závěru o vině stěžovatele dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, jejího znaleckého zkoumání a částečného doznání stěžovatele (popírajícího však nedobrovolnost sexuálních aktivit). Při výslechu poškozené (provedené v nepřítomnosti stěžovatele) soud nepřipustil 6 otázek obhajoby, týkajících se buď intimního života poškozené, anebo věcí, které poškozená od prarodičů dostala. Některé otázky soud sám přeformuloval a položil v průběhu výslechu. Že byly sexuální aktivity výsledkem využití bezbrannosti poškozené, vyplynulo jak z její výpovědi, tak z výsledků znaleckého zkoumání. Stěžovatel si přitom musel být vědom skutečnosti, že poškozená se mu není schopna postavit na odpor vzhledem ke svému věku a závislému postavení. Bezbrannost vůči psychickému nátlaku byla ostatně prokázána i po činu, kdy se stěžovatel a jeho manželka pokoušeli poškozenou a její sestru manipulovat k různému jednání, a to i proti jejich vůli. 3. K odvolání stěžovatele i státní zástupkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu a sám uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Popis vytýkaného jednání ponechal totožný. Zároveň odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Dále mu uložil povinnosti zaplatit poškozené částku 400 000 Kč jako náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že se stěžovatel dopustil vytýkaného jednání. Stěžovatel rovněž prokazatelně využíval bezbrannosti poškozené dané jednak jejím nízkým věkem a dále jejím vztahem a postavením ke stěžovateli. Stěžovatelovo právo na obhajobu nebylo porušeno výběrem otázek při výslechu poškozené. Městský soud k tomu řádně uvedl, jaké otázky považoval za návodné, sugestivní a nadbytečné. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny podmínky pro vyslechnutí poškozené v nepřítomnosti stěžovatele podle § 209 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Poškozená byla nezletilá a vypovídala o traumatických zkušenostech dlouhodobého sexuálního zneužívání. Podle zjištěných důkazů je navíc osobou psychicky labilní, citlivou a trpící úzkostně depresivní poruchou (zapříčiněnou i vytýkaným jednáním). Ztížená schopnost klidně vypovídat o jednání stěžovatele je patrná i ze záznamu výslechu poškozené z přípravného řízení. Bylo tedy namístě provést výslech v hlavním líčení zvláště šetrně. Další relevantní skutečností je blízký vztah stěžovatele a poškozené, který přesahuje rozměr vztahu prarodiče a vnučky, neboť stěžovatel a jeho manželka byli faktickými hlavními vychovateli poškozené a její sestry, přičemž poškozená uvedla, že prarodičům vděčí za mnohé. Provedeným dokazováním byla nadto zjištěna opakovaná snaha obou prarodičů vnučku manipulovat ve snaze ovlivnit její svědectví. Ani jiné podmínky takového postupu nebyly porušeny, neboť stěžovatel byl seznámen po návratu do soudní síně s obsahem výpovědi a měl možnost klást dále poškozené otázky. Skutečnost, že soud následně poškozené všechny obhajobou formulované otázky nepoložil, neodporuje trestnímu řádu. Otázky, které se týkaly vytýkaného jednání a byly toliko nevhodně formulované, soud přeformuloval. Ostatní otázky neměly vztah k předmětu obžaloby (týkaly se materiálního zajištění poškozené stěžovatelem), přesto soud nadnesl i toto téma. I s těmito odpověďmi byl stěžovatel seznámen a reagoval na ně. 5. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce, že stěžovatel byl odsouzen podle přísnějšího ustanovení zákona [podle § 183 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku namísto § 185 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku], aniž by byl o takové možnosti poučen, jak požaduje trestní řád. K tomu Nejvyšší soud především uvedl, že stěžovatel nebyl pravomocně odsouzen podle § 185 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, neboť odvolací soud kvalifikaci jeho jednání změnil tak, že zcela odpovídala podané obžalobě. Navíc vzhledem ke konání dvou veřejných zasedání měl stěžovatel dostatek prostoru připravit a prezentovat svou obhajobu proti údajně přísnější kvalifikaci jeho jednání. Žádné pochybení Nejvyšší soud neshledal ani v posouzení splnění podmínky využití bezbrannosti poškozené, jak je provedly soudy nižších stupňů. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že v důsledku neústavního postupu soudů neměl možnost být přítomen projednání své věci a účinně se hájit. Stěžovatel se nemohl účastnit výslechu poškozené a následně nebylo stěžovateli umožněno klást poškozené dotazy, které byly bez dostatečného důvodu odmítnuty. Strana obžaloby tak mohla poškozenou vyslechnout, strana obhajoby však nikoliv. Sama poškozená se chtěla k věci vyjádřit a před soudem vystupovala ve věku blízkém dospělosti. Obhajobě tak nebyla umožněna otázka, zda poškozená sváděla stěžovatele (případně jak často), pro její neohleduplnost. Stěžovatel vypovídal, že ho poškozená svlékáním a provokacemi často sváděla k intimním aktivitám. Tato otázka směřovala k posouzení míry bezbrannosti poškozené jako významné skutečnosti pro právní kvalifikaci. Dále byla znemožněna otázka, zda poškozená žije se svým přítelem plnohodnotným sexuálním životem, opět pro její neohleduplnost. Jejím smyslem bylo zjistit relevantní skutečnost, jaké následky údajné vytýkané jednání na poškozené zanechalo. Nadto rovněž otázky obžaloby zasahovaly do intimní sféry poškozené (například otázka, jaké měla znalosti ze sexuální výchovy). Další pro nadbytečnost zamítnutá otázka se týkala toho, na jaké housle poškozená hraje. Smyslem této otázky bylo zjistit, zda poškozená hraje na mistrovské housle, zakoupené jí stěžovatelem (a babičkou poškozené), nikoli vyvolání viny, nýbrž jednak prokázání toho, že stěžovatel o vnučku kvalitně pečoval, a dále stanovení hodnoty darů, které poškozené věnoval jako dílčí kompenzaci (pro účely adhezního řízení). Z totožných důvodů byla relevantní rovněž zamítnutá otázka, kdo financoval hudební vzdělání poškozené. Dále bylo obhajobě znemožněno (pro údajnou neohleduplnost a vyvolání pocitu viny) položit dotaz, zda se stěžovatel poškozené omluvil a poskytl jí nějakou satisfakci. Tato otázka měla vyvrátit tvrzení