IV.ÚS 2964/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2964/23 ze dne 24. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem, sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2023 č. j. 21 Cdo 2355/2022-167, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny, právo na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny, které v sobě zahrnuje i ochranu proti svévolnému propuštění z pracovního poměru. 2. Stěžovatel (žalobce nebo též zaměstnanec) se u Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhal určení, že výpověď daná stěžovateli žalovaným [Ing. Lukášem Vlašaným, insolvenčním správcem dlužníka Flash Steel Power, a. s. (dále též "insolvenční správce")] dne 17. 2. 2020 podle § 52 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je neplatná. Podle stěžovatele mu totiž měla být správně dána výpověď podle § 52 písm. d) zákoníku práce z důvodu ztráty způsobilosti konat pracovní činnost v důsledku pracovního úrazu. 3. Obecné soudy vyšly ze skutkového zjištění, že stěžovatel pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2015 u zaměstnavatele Flash Steel Power, a. s. (dále též jen "zaměstnavatel" nebo "dlužník"), jako skladník. Dne 7. 6. 2019 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs a usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 12. 2019 č. j. KSOS 34 INS 198/2019-B-88 byl ukončen provoz podniku dlužníka podle § 261 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ještě před prohlášením konkursu a ukončením provozu podniku dlužníka utrpěl stěžovatel dne 1. 11. 2018 pracovní úraz, posudkem o invaliditě ze dne 29. 10. 2019 byl stěžovatel pro následky pracovního úrazu uznán invalidním a dne 30. 11. 2020 mu byl ze stejného důvodu vystaven lékařský posudek o zdravotní nezpůsobilosti k výkonu práce skladníka od 2. 11. 2019. Dne 17. 2. 2020 zaslal insolvenční správce dlužníka stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. a) zákoníku práce z důvodu zrušení podniku zaměstnavatele. 4. Okresní soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2021 č. j. 26 C 93/2021-95 určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli dopisem ze dne 17. 2. 2020 je neplatná (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 19 600 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 52 písm. d) zákoníku práce nelze nahrazovat výpovědním důvodem podle § 52 písm. a) zákoníku práce, neboť ke ztrátě způsobilosti stěžovatele vykonávat dosavadní práci došlo dříve než ke zrušení zaměstnavatele. Po skončení pracovní neschopnosti stěžovatele, poté co se dostavil do zaměstnání (1. 11. 2019), měl jej zaměstnavatel podle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce převést na jinou vhodnou práci anebo, neměl-li pro stěžovatele k dispozici jinou práci, nebo nebyl-li ochoten převést jej na jinou práci, byl žalovaný povinen rozvázat se stěžovatelem pracovní poměr pro ztrátu zdravotní způsobilosti způsobené pracovním úrazem (ať již výpovědí nebo dohodou) ve smyslu § 52 písm. d) zákoníku práce. 5. K odvolání žalovaného krajský soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2022 č. j. 16 Co 253/2021-145 rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil žalovanému nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč. Krajský soud vyšel z úvahy, zda v případě reálné konkurence dvou výpovědních důvodů má zaměstnavatel volný výběr, o který z nich opře výpověď, nebo zda je zaměstnavatel povinen některý z nich upřednostnit. Za situace, kdy z lékařského posudku vyplynulo, že stěžovatel nemohl pro následky pracovního úrazu práci skladníka vykonávat od 2. 11. 2019, dovodil, že nebylo možné mu dát platnou výpověď podle § 52 písm. a) zákoníku práce (a to i za stavu, kdy byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs a byl ukončen provoz podniku dlužníka), neboť žalovaný byl povinen převést ho na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i jeho kvalifikaci [srov. § 41 odst. 1 písm. b) a odst. 6 zákoníku práce], nebo mu dát výpověď podle § 52 písm. d) zákoníku práce. 6. Na základě následného dovolání žalovaného Nejvyšší soud výrokem II napadeného rozsudku změnil potvrzující rozsudek krajského soudu tak, že změnil vyhovující rozsudek okresního soudu tak, že žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli dopisem žalovaného ze dne 17. 2. 2020 z důvodu podle § 52 písm. a) zákoníku práce je neplatná, se zamítá. Dovolání žalovaného proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve výroku krajského soudu o nákladech odvolacího řízení, odmítl (výrok I). Výrokem III rozhodl, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů. Nejvyšší soud připustil dovolání pro zodpovězení otázky hmotného práva, zda je zaměstnavatel při použití výpovědního důvodu podle § 52 písm. a) zákoníku práce omezen (limitován) současným naplněním důvodu výpovědi podle § 52 písm. d) zákoníku práce, kterou krajský soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud vyšel z toho, že všechny zákonné důvody výpovědi ze strany zaměstnavatele uvedené v § 52 zákoníku práce jsou postaveny na roveň a v jejich volbě (přichází-li v úvahu uplatnění více výpovědních důvodů) není zaměstnavatel nijak omezen. Může uplatnit kterýkoliv z důvodů uvedených v § 52 zákoníku práce, jehož skutková podstata je v daném případě naplněna. Protože zákoník práce (ani jiný právní předpis) v žádném ze svých ustanovení nezakazuje, aby byl pracovní poměr rozvázán i z více než jednoho důvodu, není ani vyloučeno, aby byla výpověď z pracovního poměru dána zaměstnanci i z více důvodů uvedených v § 52 zákoníku práce. Je přitom věcí volby zaměstnavatele, zda vymezí důvod výpovědi jen tak, aby odpovídal pouze jedné skutkové podstatě upravené § 52 zákoníku práce, anebo aby pracovní poměr rozvázal také z dalších důvodů, jejichž skutková podstata je v daném případě rovněž naplněna. V nyní posuzovaném případě dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci na závěru o naplnění důvodu výpovědi podle § 52 písm. a) zákoníku práce nic nezměnilo, protože vedle zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k práci zaměstnavatel nemohl (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat sjednanou práci též z důvodu zrušení zaměstnavatele. Skutečnosti na straně zaměstnance (tedy i dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci) nejsou (vzhledem k jeho povaze) překážkou naplnění důvodu výpovědi podle § 52 písm. a) zákoníku práce. Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu uzavřel, že ani při současném naplnění důvodů výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. a) a d) zákoníku práce není zaměstnavatel v jejich uplatnění nijak omezen (limitován). S dotčeným zaměstnancem může zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí rozvázat z kteréhokoliv z uvedených důvodů, popř. může důvod výpovědi skutkově vymezit tak, že bude odpovídat skutkové podstatě obou z těchto důvodů. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že při reálné konkurenci dvou výpovědních důvodů podle § 52 zákoníku práce má zaměstnavatel volný výběr, o který z nich může opřít výpověď. Vyslovuje přesvědčení, že Nejvyšší soud ústavně nekonformně vyložil § 52 zákoníku práce. Stěžovatel poukazuje na to, že žalovaný porušil své zákonné povinnosti, zejména nedostál své povinnosti poslat stěžovatele neprodleně po ukončení pracovní neschopnosti na mimořádnou zdravotní prohlídku. Zákon obcházel i jiným způsobem (např. nařídil stěžovateli překážku v práci z důvodu na straně zaměstnavatele s náhradou mzdy ve výši 60 % místo jiné překážky, která vznikla z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti s náhradou mzdy ve výši 100 %). 8. Co se týče důvodů podání ústavní stížnosti, poukazuje zejména na obecnou zásadu ochrany zaměstnance a jeho zdraví. Dojde-li k ukončení pracovního poměru z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti v důsledku pracovního úrazu, nemoci z povolání nebo ohrožení touto nemocí, mají takoví zaměstnanci zvýšenou ochranu a jsou zvýhodněni, a to např. zvýšeným odstupným. V důsledku uvedených skutečností (ztráty zdravotní způsobilosti) dochází i k omezení