IV.ÚS 2967/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2967/07 ze dne 22. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Mutinou, advokátem, Advokátní kancelář ve Frýdku - Místku, Pionýrů 2069, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.8.2007 č.j. 5 To 372/2007-336 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. 11. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 3. 2007 č. j. 1 T 101/2006-301 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 trestního zákona; za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 let. Jako podmínka pro osvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení mu bylo uloženo uhradit škodu poškozeným, kterou jim trestným činem způsobil. Napadeným usnesením krajského soudu byla odvolání stěžovatele a okresního státního zástupce jako nedůvodná zamítnuta. Podrobněji obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i účastníku řízení známy. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v odvolání navrhl doplnění dokazování řadou důkazních návrhů. Domáhal se toho, aby dokazování bylo doplněno výslechem celkem pěti dosud neslyšených svědků a uvedl, co by měl jejich výslech prokazovat. Dále navrhoval, aby došlo k doslechnutí šesti dalších, již slyšených svědků, a namítl, že soud nepřípustně srovnával jejich výpovědi před soudem s tím, co svědci uvedli v přípravném řízení, ačkoliv tam vypovídali jen formou vysvětlení dle § 158 odst. 5 trestního řádu. Požadoval, aby dokazování bylo doplněno vyjádřením správce daně, případně znaleckým posudkem, jenž by stanovil výši škody. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy I. ÚS 74/06, IV. ÚS 802/02) se domníval, že došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nelze najít jedinou zmínku o tom, jak se soud s navrženými důkazy vypořádal a proč je neprovedl, ačkoliv měly podpořit obhajobu stěžovatele. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 101/2006 a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně nutno uvést, že stěžovatel - vycházeje z petitu ústavní stížnosti - navrhoval zrušení celého rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání okresního státního zástupce podané ve stěžovatelův neprospěch. Jakkoliv je, zejména s přihlédnutím k odůvodnění ústavní stížnosti, zřejmé, že ohledně řečeného jde spíše o formulační a omluvitelný omyl, uzavřel Ústavní soud, že v této části stížnostního žádání je podaný návrh očividně (zjevně) neopodstatněný, neboť výrok zamítající v neprospěch stěžovatele podané odvolání z povahy věci není způsobilý zasáhnout jakékoliv stěžovatelovo právo. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, rozsahem dokazování a následným právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možno vykládat tak, že by garantoval úspěch v řízení. Ústavněprávním hodnocením procesu dokazování před obecnými soudy se Ústavní soud již mnohokrát zabýval a ve své konstantní judikatuře vymezil základní skupiny případů, v nichž porušení zákonných norem zakládá porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu (jak bylo shrnutě judikováno např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, http://nalus.usoud.cz, z něhož bude dále hojně citováno). V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03). Evropský soud pro lidská práva (např. Kostovski vs. Nizozemí ze dne 20.11.1989, www.echr.coe.int) stejně jako Ústavní soud (např. II. ÚS 271/97, Sb. n. u., sv. č. 11, str. 199) zastávají stanovisko, že důkazy musí být zásadně provedeny před obžalovaným ve veřejném líčení za účelem jejich kontradiktorního projednání. Na obecných soudech leží úkol zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté musí jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu. V projednávané věci obecné soudy dostatečně srozumitelným způsobem zhodnotily, v čem spatřují hodnověrnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, a