IV.ÚS 2967/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2967/24 ze dne 5. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ladislava Zvolského, zastoupeného JUDr. Janem Knoblochem, advokátem, sídlem Boettingerova 2902/26, Plzeň, proti výroku I. a III. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 23 Cdo 177/2024-126 a výroku II. a části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2023 č. j. 91 Co 71/2023-86, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 10 C 89/2022-38, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Davida Ettela, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. jejich výroků) obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2, čl. 11 a čl. 26 odst. 3 ve spojení s čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 10 C 89/2022 vyplývá, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení odměny za právní zastupování vedlejšího účastníka v jeho sporu. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření příkazní smlouvy, na základě které se stěžovatel coby příkazník zavázal pro vedlejšího účastníka coby příkazce vykonat činnost spočívající v jeho zastupování před soudem. Odměna je přitom obvyklá s ohledem na podnikání příkazníka (§ 2438 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Vzhledem k tomu, že výše odměny nebyla sjednána, řídí se vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Obvodní soud proto považoval nárok stěžovatele za oprávněný a většinu požadované odměny stěžovateli přiznal (výrok I). Ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ve stěžovatelem napadeném rozsudku dospěl k závěru, že obvodní soud pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad a nepochybil ani při hodnocení důkazu a právním posouzení věci. Odvolání vedlejšího účastníka shledal opodstatněné pouze částečně. Obvodní soud stěžovateli přiznal odměnu za "27 právních úkonů. Oproti tomu městský soud za opodstatněné považoval 16 celých úkonů, 5 úkonů ve výši jedné poloviny a jeden poloviční úkon (...)" (blíže bod 20 napadeného rozsudku). Za dalších 5 účtovaných úkonů stěžovateli odměnu nepřiznal. K charakteru úkonů, za které nepřiznal odměnu, městský soud uvedl, že podání typu "vyjádření k vyjádření", návrhy na doplnění dokazování či další jednoduché přípisy obsahující jen několik vět a v nichž jakákoliv právní argumentace chybí, nejsou úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ani úkony obdobnými. Odkázal také na judikaturu, podle níž za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší. Nepřiznal odměnu ani za nahlížení do spisu, které z hlediska nezbytnosti a účelnosti nepovažoval za ospravedlnitelné. V rozsahu těchto úkonů proto výrok I. obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl, a ve zbytku jej potvrdil (výrok I.). Zároveň rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II. potvrdil (výrok II.). 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele (výrok I.) i vedlejšího účastníka (výrok II.). Dále rozhodl, že stěžovatel ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Uvedl, že hodnocení účelnosti nákladů zásadně nepřezkoumává, pokud závěr odvolacího soudu o neúčelnosti některých úkonů právní služby není zjevně nepřiměřený. V právě posuzované věci tomu tak nebylo. Ohledně úkonu nahlížení do spisu z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že za samostatný úkon právní služby spočívající v prostudování spisu může soud advokátovi odměnu výjimečně přiznat, pokud je takový postup s ohledem na konkrétní okolnosti případu ospravedlnitelný. Nepřiměřeným není hodnocení úkonů městským soudem z hlediska nezbytnosti a účelnosti ani neposouzení určitého podání jako úkonu právní služby z důvodu jeho délky ve spojitosti s absencí právní argumentace. Přiznáním odměny za konkrétní právní úkony ve výši poloviny mimosmluvní odměny se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. toto řešení vyplývá přímo ze zákona. Namítané nedostatečné odůvodnění, překvapivost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí jsou vady řízení, kterými by se Nejvyšší soud zabýval pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné, což v daném případě nebylo. II. Argumentace stěžovatele 5. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodněná, překvapivá a porušují zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Městský soud se k údajné neúčelnosti úkonů, za něž nepřiznal odměnu, vyjádřil pouze konstatováním, že "se nejedná o úkony účelně vynaložené". Konkrétně už ale nerozvedl, kterých úkonů by se to mělo týkat (s výjimkou nahlížení do spisu, o němž se zmínil) a v čem by údajná neúčelnost měla spočívat. Odůvodnění tak neodpovídá nárokům kladeným judikaturou Ústavního soudu. Obecné soudy musí hodnotit účelnost každého jednotlivého úkonu samostatně. Neúčelnost nahlížení do spisu dostatečně neodůvodnil, přestože stěžovatel ve svém odvolání uvedl konkrétní okolnosti zdůvodňující jeho nezbytnost a ospravedlnitelnost. Posuzování účelnosti jednotlivých úkonů bylo navíc překvapivé, neboť v průběhu řízení se do té doby žádná ze stran ani žádný soud k otázce účelnosti nijak nevyjadřovaly. Stěžovatel neměl možnost na toto právní posouzení nijak reagovat, neboť se s ním poprvé seznámil až při vyhlášení rozsudku městského soudu. Překvapivé bylo i neposouzení návrhů na doplnění dokazování jako úkonů právní služby či úkonů obdobných. 6. Paušální závěr obecných soudů, podle něhož advokátovi nenáleží právo na odměnu za úkony týkající se pouze skutkové stránky věci, znamená také zásah do vlastnického práva stěžovatele. I za podáními, která na první pohled mohou vypadat jednoduše, může být spousta práce, kterou nelze přímo podřadit pod žádný z úkonů právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu. Obecné soudy navíc porušily zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, resp. zásadu ochrany legitimního očekávání, která je chráněna i na ústavní rovině. Za majetek totiž lze považovat i nárok, o kterém ještě nebylo rozhodnuto, pokud právní úprava a judikatura dává legitimní očekávání, že nárok bude přiznán. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. 9. V právě posuzované věci jde o tzv. palmární spor. Značná část ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak městský soud posoudil stěžovatelem vykázané úkony, které pro vedlejšího účastníka jako advokát vykonal. Ačkoliv si je Ústavní soud vědom, že tak stěžovatel činí zejména z důvodu podpory jeho ústavněprávní argumentace, je vhodné upozornit, že tato otázka je součástí výkladu a aplikace podústavního práva, která je věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom zásadně nemůže do jejich činnosti zasahovat. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů se zaměřuje na to, zda jejich rozhodování není stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bý