IV.ÚS 2968/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2968/21 ze dne 14. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. Z., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem, sídlem Okružní 591/10, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2021 č. j. 11 Tdo 336/2021-4974, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2020 č. j. 5 To 7/2020-4345 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2019 č. j. 50 T 2/2019-3871, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl (vedle dalších spoluobviněných) napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se ve stručnosti řečeno dopustil tím, že spolu s dalšími spoluobviněnými nejméně od 16. 8. 2017 do 5. 5. 2018 na území České republiky, Španělského království, Spolkové republiky Německo a Slovenské republiky, se společným záměrem získat majetkový prospěch z této činnosti, srozuměni s tím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možno volně nakládat s návykovou látkou kokain využitelnou pro toxikomanii ani s ní dále obchodovat, vědomi si skutečnosti, že příslušným zákonným povolením nedisponují, s cílem maximalizovat úspěch své činnosti a znesnadnit své odhalení a dopadení, vytvořili dobře organizovanou skupinu osob podílejících se každý svou dílčí úlohou ve výsledku společně na opakovaném a pravidelném dovozu této návykové látky ze Španělského království nebo Spolkové republiky Německo do České republiky a jejím následném prodeji, a po předchozí dohodě o způsobu vzájemné kooperace a dělbě úloh se na dosažení společného cíle vědomě jednotlivě podíleli, přičemž stěžovatel opakovaně opatřoval na území Španělského království od dosud nezjištěného zdroje drogu kokain, takto opatřený kokain sám či společně s obviněnou Z. H. dělil a balil za účelem jeho přepravy, kokain ukrýval ve vozidlech určených pro převoz drog, kokain sám či společně s jmenovanou obviněnou anebo prostřednictvím najatých kurýrů dovážel z území Španělského království nebo Spolkové republiky Německo do České republiky, na území Slovenské republiky a jinde, doprovázel kurýry řízená vozidla s drogami, jednal se zájemci o kokain a těmto předával sim karty za účelem skryté komunikace o drogách a s těmito projednával podmínky a možnosti odběru, kokain předával jeho odběratelům na území České republiky, Slovenské republiky a Spolkové republiky Německo, společně s obviněnou Z. H. nabízeli možnost dodání dalších drog (marihuany a extáze), společně s ní užíval výnosů z prodeje návykových látek. 3. Za popsané jednání byl stěžovatel podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, současně mu byl uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci týkající se mobilního telefonu v rozsudku blíže specifikovaného a dále podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku trest propadnutí věci týkající se v rozsudku konkretizovaného množství kokainu. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal odvolání jak stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných), tak příslušný státní zástupce, a to v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek zrušil ve všech výrocích týkajících se stěžovatele a za splnění podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu ho nově uznal vinným skutkem, jehož popis jen dílčím způsobem upravil, když upřesnil skutek v popisu osoby vystupující pod skrytou identitou - policejního agenta s uvedením zákonných ustanovení, na základě kterých došlo k jeho činnosti v průběhu skutkového děje. Stěžovateli pak při stejné právní kvalifikaci skutku jako v rozsudku krajského soudu uložil trest odnětí svobody ve shodné výměře i stejné další tresty. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel uplatněnými námitkami sice brojil proti právnímu posouzení předmětného skutku, neboť zpochybňoval, že daný čin spáchal ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, avšak že u naplnění znaků daných kvalifikovaných skutkových podstat primárně rozporoval správnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů na podkladě provedených důkazů. Zdůraznil, že jde-li o znak velkého rozsahu, stěžovatel setrvale (obdobně jak činil již při obhajobě v řízení před krajským soudem a v odvolání) namítal, že množství jím distribuované drogy bylo uměle navýšeno o množství, které prodal policejnímu agentovi, a že bylo bezpochyby prokázáno, že u tohoto policejního agenta šlo o zřejmou policejní provokaci. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že krajský soud i vrchní soud se zmíněnou námitkou podrobně zabývaly a dospěly k přesvědčivému závěru, že provedenými důkazy byla policejní provokace vyloučena. Rovněž se Nejvyšší soud na základě učiněných skutkových zjištění ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že stěžovatel daný trestný čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně (totožně jako v dovolání proti rozsudku vrchního soudu) namítá, že jeho odsouzení spočívá na nesprávném právním posouzení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, a to jednak podle § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, tj. spáchání činu ve velkém rozsahu, a dále podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, tedy spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. K uváděnému množství distribuované drogy tvrdí, že toto bylo uměle navýšeno prodejem drogy policejnímu agentovi, přestože šlo (a podle jeho názoru bylo i bezpochyby prokázáno) o zřejmou policejní provokaci. Jde-li o naplnění znaku "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech", uvádí, že v daném případě o organizovanou skupinu jít nemohlo, neboť jeho jednání chybí znak jakékoli organizovanosti, přičemž na podkladě zjištěných skutkových okolností mělo být vyhodnoceno, zda u obviněných lze nalézt znaky hierarchie a rozdělení specifických dílčích úkolů tak, aby tito tvořili funkční celek ve smyslu organizované skupiny, nebo jen obecně organizaci jako spojení více jednotlivců. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že se prokazatelně žádné trestné činnosti nedopouštěl a že dokazováním vyšlo najevo, že se v rozhodném období věnoval pouze legálnímu obchodu s ovocem. Žádost o schválení použití policejního agenta proto podle něj nebyla postavena na relevantních a pravdivých informacích. Je přesvědčen, že úkolem policejního agenta bylo především to, aby ho přiměl znovu spáchat drogový delikt a dostat jej zpět ze Španělska do České republiky. K tomu rekapituluje obsah telefonních hovorů a SMS zpráv mezi ním a policejním agentem, ze kterých podle jeho názoru vyplývá, že nechtěl v trestné činnosti pokračovat a že šlo o zneužití operativně pátracích prostředků policií. Za pochybení považuje také to, že vrchní soud nenařídil odposlech agenta, i když bylo zřejmé, že se (stěžovatel) zdržoval na území Španělského království a nespadal pod české operátory komunikačního provozu, tudíž nemohl být odposloucháván, a rovněž že o výslechu agenta v utajení nebyl nikdo z obviněných informován. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soude