IV.ÚS 2968/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2968/22 ze dne 14. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. C., zastoupeného JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2022 č. j. 6 As 302/2021-33, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2021 č. j. 6 Ad 12/2019-68, rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 20. května 2019 č. j. MO 90858/2019-1304 a rozhodnutí ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne 1. února 2019 č. j. MO 35401/2019-2230, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, náčelníka Generálního štábu Armády České republiky a ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že se soudy dopustily porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), které mu zaručuje čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že ředitel Agentury personalistiky Armády České republiky rozhodl napadeným rozhodnutím o podnětu stěžovatele k vydání rozhodnutí o zápočtu doby služby v souvislosti s případným přehodnocením zvýšeného zápočtu dob, že podle § 143 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vojácích z povolání"), doba trvání stěžovatelova služebního poměru v období od 15. 7. 1993 do 30. 9. 2018 činí 25 roků, 2 měsíce a 15 dnů, a že zvýšený zápočet doby služby za období od 1. 10. 2001 do 31. 12. 2006 nenáleží, neboť v tomto období nebyl stěžovatel služebně zařazen na systemizovaném místě stanoveném ministrem obrany ve Vojenském zpravodajství, nýbrž na systemizovaném místě stanoveném ministrem obrany v ozbrojených silách České republiky v podřízenosti náčelníka Generálního štábu. Připomenul, že právní úpravou stanovený výčet služebních zařazení, v nichž je vykonávána služba zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti, je nutno vnímat jako taxativní a nelze ho rozšiřovat. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které náčelník Generálního štábu Armády České republiky (dále jen "náčelník GŠ AČR") napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 4. Následně podal stěžovatel k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") správní žalobu, kterou se domáhal zrušení obou předchozích rozhodnutí z důvodu jejich nezákonnosti. Městský soud považoval žalobu za důvodnou, a proto rozsudkem ze dne 17. 9. 2020 č. j. 6 Ad 12/2019-33 zrušil rozhodnutí náčelníka GŠ AČR a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal náčelník GŠ AČR kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud shledal důvodnou, a tudíž rozsudkem ze dne 24. 6. 2021 č. j. 6 As 299/2020-27 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k opětovnému řízení. Shledal, že městský soud nesprávně posoudil spornou otázku, zda je nárok na zvýšený zápočet výkonu služby závislý na služebním zařazení vojáka ve Vojenském zpravodajství, nebo je odvislý od funkční náplně konkrétně vykonávané činnosti, a podrobně odůvodnil, že pro zvýšený zápočet doby služby je vyžadováno kumulativní splnění formální i materiální podmínky (tj. služební zařazení vojáka a plnění zvláštních úkolů). 6. Poté městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Po rekapitulaci předchozího vývoje řízení ocitoval právní názor Nejvyššího správního soudu, kterým byl vázán, a odkázal na něj s tím, že tento názor plně zhodnotil důvodnost podané žaloby, proto ji zamítl. Městský soud stěžovatele poučil, že proti jeho rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, a to pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). 7. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, a protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není přípustná, napadeným usnesením ji odmítl (I. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok) a že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek (III. výrok). K závěru o nepřípustnosti kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud s odkazem na § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., který zakotvuje nepřípustnost opakované kasační stížnosti (srov. bod 13. a násl. odůvodnění napadeného usnesení). V závěru odůvodnění reagoval i na stěžovatelovu argumentaci o ochraně legitimního očekávání a na námitku nerovného zacházení. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel připomíná, že od počátku poukazoval a nadále poukazuje na skutečnost, že z popisů jeho funkční náplně jednoznačně vyplývá, že jeho úkolem během doby služby v období od 1. 10. 2001 do 31. 12. 2006 bylo, mimo jiné, i pravidelné řízení sběru, komplexní vyhodnocování, zpracovávání a odesílání zpravodajských informací, plnění úkolů dozorčího zpravodajské skupiny, řízení dozorčích zpravodajských skupin atd., a namítá, že jak správní orgány, tak i soudy kladly důraz toliko na hledisko formální, avšak hledisko materiální bylo zcela opomenuto, a to z důvodu, že se správním spisem nebyly předloženy všechny relevantní podklady. To podle něj činí veškerá rozhodnutí nepřezkoumatelnými. V předmětné právní věci bylo namístě zabývat se primárně materiální stránkou věci, tedy obsahem stěžovatelem fakticky vykonávaných činností a s tím souvisejícím posouzením otázky náležitého - spravedlivého ohodnocení jím vykonávané práce ve smyslu rovného ohodnocení stejné či obdobné práce u jednoho "zaměstnavatele" (v daném případě resortu), tedy Ministerstva obrany. 9. Dále je stěžovatel přesvědčen, že Nejvyšší správní soud nesprávně jeho kasační stížnost odmítl, když v ní namítal nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, stejně tak i nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, což náležitě zdůvodnil a rozvedl. Odmítnutím kasační stížnosti došlo podle stěžovatele k odepření jeho práva na přístup k soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Rozhodnutí správních soudů mají rozdílnou povahu. Zatímco Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., městský soud se věcí v napadeném rozsudku zabýval meritorně. Pro odlišnou povahu obou napadených rozhodnutí je nutno pojednat o procesních předpokladech řízení o ústavní stížnosti a její opodstatněnosti odděleně u každého z napadených rozhodnutí [srov. usnesení ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2750/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] III. A. Usnesení Nejvyššího správního soudu 11. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo toto usnesení vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť proti usnesení Nejvyššího správního soudu se stěžovateli nenabízel žádný procesní prostředek k ochraně jeho práva podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu tak byly splněny. 12. Nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že mu Nejvyšší správní soud odepřel přístup k soudu. Součástí stanoveného postupu domáhání se svého práva před soudem je i úprava nepřípustnosti kasační stížnosti v § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle níž je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž městský soud či krajský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Účelem tohoto zákonného ustanovení je, aby se Nejvyšší správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v řízení o kasační stížnosti by nebylo racionální, neboť ve svých důsledcích by připuštěním nového přezkumu mohly nastat toliko d