IV.ÚS 2969/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2969/22 ze dne 20. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. E., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2022 sp. zn. 61 To 506/2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 protokolu č. 12 k Úmluvě. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 7. 2022 sp. zn. 43 Nt 2018/2022 byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel je obviněn ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, všech spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a dále přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Těchto jednání se měl podle usnesení o zahájení trestního stíhání dopustit, stručně uvedeno, tak, že po dohodě s neznámými spolupachateli vstoupil do místnosti, kde se konala schůze Kurdského občanského sdružení, kterou nejprve verbálně narušil a poté fyzicky napadl údery pěstí a židlí s kovovou konstrukcí do hlavy předsedu sdružení, načež s dalšími pachateli zničil několik věcí v místnosti. Tohoto jednání se dopustil v Praze, přestože mu byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku uložen trest vyhoštění z území České republiky. Podle soudu nadále trvá důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil uvedených trestných činů. Stěžovatel byl navíc v jiném trestním řízení odsouzen za podobnou trestnou činnost k podmíněnému trestu odnětí svobody. V tomto jiném trestním řízení dospěl Okresní soud v Jihlavě k závěru, že stěžovatel je násilnickou osobou, která s pomocí většího množství jemu podřízených osob páchá násilnou trestnou činnost. V mezidobí bylo navíc zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na teroristické skupině podle § 312a odst. 1 trestního zákoníku. Existuje tak důvodná hrozba, že by stěžovatel obdobnou násilnou trestnou činnost opakoval. 3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud zamítl napadeným usnesením. Podle městského soudu obvodní soud řádně popsal důvody, které jej vedly k závěru o riziku opakování trestné činnosti. Důvodné podezření z jejího spáchání bylo od počátku dáno zejména výpovědí poškozených. Po seznámení se se znaleckými posudky, zkoumajícími nově poranění poškozených, dospěl městský soud k závěru, že popsaná zranění typově odpovídají pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Trestní řízení probíhá plynule a dne 16. 9. 2022 měl státní zástupce podat obžalobu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že soudy se v dané věci odmítly zabývat tím, zda s ohledem na vývoj důkazní situace trvá důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Nově opatřené důkazy zpochybňují původní skutkovou verzi usnesení o zahájení trestního stíhání, což však soudy nezohlednily. Ze znaleckých posudků, zkoumajících zranění poškozených, vyplývá, že poškození neutrpěli zranění, která by svou intenzitou naplňovala znaky těžké újmy na zdraví. Znalci rovněž uvedli, že povaha a způsob vedení útoků ani nesměřovaly ke způsobení takového následku. K tomu je navíc třeba doplnit, že orgány činné v trestním řízení nejprve zadaly zpracování posudku znalci Jiřímu Hladíkovi, který dospěl k závěru o absurdnosti tvrzení o těžkém ublížení na zdraví. Kvůli nevyhovujícím závěrům byl tak přibrán další znalec, který však dospěl k týmž závěrům. Zranění jednoho z poškozených dokonce nevykazuje ani znaky újmy na zdraví. Tyto závěry navíc potvrzují svědecké výpovědi z místa činu. Přes tyto nové významné důkazy městský soud uvedl, že nedošlo ke změně ve skutkových zjištěních a posudky bagatelizoval. Podle stěžovatele však došlo k významnému oslabení podezření. Žádný důkaz nenaznačuje, že by stěžovatel měl vědět o intenzitě útoku jako způsobujícího těžkou újmu na zdraví. K trestnému činu maření úředního rozhodnutí stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud zrušil původní rozsudek Okresního soudu v Blansku a stěžovatel byl v této věci zproštěn návrhu na potrestání, čímž se podezření (resp. celé obvinění) ze spáchání tohoto trestného činu stalo nedůvodným. Následně došlo ke zpřísnění právní kvalifikace údajného jednání, což stěžovatel považuje za absurdní. Podle stěžovatele má tento postup pouze ten důvod, že s mírnější právní kvalifikací by musel být propuštěn, neboť se blížila maximální přípustná doba trvání vazby (ta se s přísnější sazbou prodloužila). Takový postup považuje stěžovatel za libovůli. 5. K porušení stěžovatelových procesních práv došlo rovněž tím, že se městský soud řádně nevypořádal s důkazními návrhy, a dále proto, že neměl rozhodovat v neveřejném zasedání. Stěžovatel mu předložil nové skutečnosti a důkazy, relevantní pro rozhodnutí o vazbě. Soud tak měl nařídit veřejné zasedání a dát účastníkům řízení možnost se k nim vyjádřit. Soudy se rovněž nevypořádaly s doktrínou tzv. posílených důvodů a nezvážily přiměřenost ponechání stěžovatele ve vazbě. Mezi výslechem ve vazebním zasedání dne 23. 6. 2022 a zasedáním stížnostního soudu dne 1. 9. 2022 uplynulo více než 10 týdnů a bylo tak porušeno stěžovatelovo právo být pravidelně slyšen k důvodům trvání vazby. Pro dokreslení stěžovatel doplňuje, že je otcem pěti nezletilých dětí, které měl ve výlučné péči (matka je v zahraničí) a které jsou nyní odkázány na péči ostatních rodinných příslušníků. Na stěžovatelově ekonomické činnosti je rovněž závislé značné množství zaměstnanců. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Takové vady Ústavní soud v napadeném usnesení městského soudu neshledal. Napadené rozhodnutí (jakož i rozhodnutí obvodního soudu mu předcházející) splňuje potřebné ústavní náležitosti. V první řadě se Ústavní soud zabýval námitkou, že stěžovatel měl být ve stížnostním řízení osobně slyšen. S tímto názorem se však neztotožnil. Stěžovatelem uplatněná obecná argumentace, podle níž je nutné vazebně stíhaného obviněného pravidelně vyslechnout, a to bez ohledu na jeho návrh, se podle Ústavního soudu ve stížnostním