IV.ÚS 297/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 297/20 ze dne 14. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Dvořáka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem, sídlem Náměstí 22/24, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2019 č. j. 22 Cdo 3411/2019-160, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. dubna 2019 č. j. 54 Co 192/2018-143 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. dubna 2018 č. j. 18 C 134/2015-94, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a 1. Miluše Dvořákové, 2. Marie Karáskové a 3. Oldřicha Karáska, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy jimi porušily jeho ústavní právo na "spravedlivý proces" zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele a první vedlejší účastnice (dále jen "žalobci"), kterou se po druhé vedlejší účastnici a třetím vedlejším účastníkovi (dále jen "žalovaní") domáhali odstranění stavby dřevěné ohrady a drátěného oplocení s podezdívkou, nabyté žalovanými rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 7. 2009 č. j. 12 C 206/2006-117, z jejich pozemků p. č. X1 a X2 v katastrálním území T. (výrok I), stěžovateli bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení v částce 600 a 450 Kč (výrok II) a stejná povinnost byla uložena první vedlejší účastnici (výrok III). Okresní soud vyšel z toho, že pozemky žalobců a žalovaných odděluje drátěný plot s podezdívkou a betonovými sloupky, tato stavba nekopíruje skutečnou hranici pozemků, vybudován byl žalobci a žalovanými (příp. jejich právními předchůdci) v letech 1965-1966, přičemž v soudním řízení (vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 569/2000) bylo nejprve určeno, že tento plot je ve spoluvlastnictví žalobců a žalovaných, následně bylo toto spoluvlastnictví zrušeno a plot byl přikázán do vlastnictví žalovaných (a to v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 206/2006), ve vzdálenosti 10-15 cm od plotu je na straně žalovaných, ale stále ještě na pozemcích žalobců, dřevěná ohrada v délce 10 m, zbudovaná žalovanými v roce 1996 a dodatečně povolená rozhodnutím Městského úřadu v T. ze dne 25. 6. 1997. Poté dospěl okresní soud k závěru, že drátěný plot s podezdívkou nejde o neoprávněnou stavbu, a tudíž odstranění této trvalé stavby na základě § 135c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), žalovaným uložit nelze, a jde-li o část pozemku, na kterém je umístěno dřevěné rozebíratelné oplocení, žalovaní ji podle § 130 odst. 1 a § 134 občanského zákoníku vydrželi, a tudíž ani v tomto případě nejde o neoprávněnou stavbu, a její odstranění rovněž nařídit nelze. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanými, jakož i ve výroku II potvrdil, a uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 a 1 608 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 a (jde-li o nákladové výroky) podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozsudek okresního soudu vydaný ve věci sp. zn. 12 C 206/2006 (přikázání stavby drátěného plotu do vlastnictví žalovaných) je nezákonný, což má zakládat "důvod pro nevykonatelnost rozhodnutí sp. zn. 12 C 569/2000" (kterým bylo určeno, že tento plot je ve spoluvlastnictví žalobců a žalovaných), a že okresní soud pominul důležitý důkaz pro posuzování "důvodu pro vydržení" (jím měly být zákonem stanovené povinnosti vlastníka pozemku, důkaz o zjišťování údržby pozemku i za oplocením žalovanými a "udržování lomových bodů pro prokázání výměry pozemku v souladu s geometrickým a polohopisným plánem"). 6. Stěžovatel vytýká okresnímu soudu i to, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, když na straně jedné uvedl, že žalovaní byli stavebníky drátěného plotu a že proto nemohlo dojít k narušení pokojného stavu do roku 1996, na straně druhé že tento stav narušili žalovaní stavbou zmíněné dřevěné ohrady na pozemku žalobců. Poukazuje přitom na správní řízení ve věci zásahu do pokojného stavu a tvrdí, že ihned po zjištění tohoto zásahu "uplatnil námitku" u správního orgánu. Vadné odůvodnění spatřuje stěžovatel i v tom, že okresní soud odkázal na soudní rozhodnutí vydaná v jiných věcech (sp. zn. 9 C 735/99, 9 C 227/2005 a 12 C 569/2000), aniž by uvedl souvislost s projednávanou věcí. Vytýká mu rovněž "neodůvodnění" důkazu označeného jako "Notářský zápis - Kupní smlouva", jímž prokázal řádné nabytí nemovitosti včetně součástí a příslušenství, tj. i drátěného oplocení s podezdívkou, že se nezabýval otázkou, proč správní orgán nenařídil odstranění dodatečně povolené stavby dřevěné ohrady, že odkázal na své rozhodnutí ve věci sp. zn. 12 C 206/2006, aniž by se "zajímal" o porušování jeho práv správním orgánem, který mu prý protiprávním způsobem zabránil uplatňovat právo vlastníka dotčeného pozemku. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas s hodnocením důkazů o vydržení a prokázání dobré víry. V této souvislosti vytýká krajskému soudu "zatajení důkazu" adresovaného okresnímu soudu ke sp. zn. 12 C 569/2000, prokazujícího absenci smlouvy nebo dohody o spoluúčasti nebo výpomoci na výstavbě drátěného plotu, jenž měl mít podstatný vliv na rozhodnutí soudu ve věci vlastnictví této stavby. Soudům nižších stupňů stěžovatel vytýká ignoraci stavebního práva a legalizaci protiprávního stavu. Krajský soud dle stěžovatele opomněl "odůvodnit důkaz [stěžovatele] nebo odůvodnit, proč tento navržený důkaz o provádění pravidelné údržby pozemku za plotem neprovedl". Dále stěžovatel tvrdí, že krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neodůvodnil a neprokázal, že došlo k narušení pokojného stavu, opomněl však odůvodnit, "jak okresní soud provedl poučení účastníka řízení, jak stanoví § 118a o. s. ř.", na který se okresní soud odvolával. Měl-li dle krajského soudu povinnost (stěžovatel) "odůvodnit své závěry s odkazem na závažnou právní vadu a soud neprokázal, že by na tuto vadu [stěžovatele] upozornil", a ten by i po tomto poučení nejednal, naplnil okresní soud důvod "pro nevykonatelnost" svého rozhodnutí. 8. Krajský soud také pochybil, když "neodůvodnil závažnost následků použitého tvrzení", že stavba drátěného oplocení stojí částečně na pozemcích žalovaných, neodůvodnil ani svůj odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. 22 Cdo 880/2003, neboť (krajský soud) poukázal na zaměření skutečného umístění plotu v terénu, ale "nezajímal se" o to, zda geodet Ing. Metelka ověřil svůj závěr podle "platného geometrického a polohopisného plánu v kopii katastrálního úřadu z roku 2000". Krajský soud ani neuvedl, proč není naplněno hledisko neoprávněné stavby, neodůvodnil "neprovedení a nekonstatování písemného důkazu" v řízení před okresním soudem vedeném pod sp. zn. 12 C 569/2000, opakuje, že v tomto řízení prokázal své vlastnické právo k drátěnému plotu. Krajskému (a okresnímu) soudu vytýká i to, že "neprokázal, jak se každý vypořádal s tvrzením o vydržení a dobré víře s odkazem na nález [Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12" (N 61/73 SbNU 163)], a tvrdí, že žalovaní nemohli být oprávněnými držiteli před rokem 1992, a ani poté. Cítí se být poškozen údajně nepravdivým tvrzením okresního soudu, že začal zpochybňovat hranice pozemků až v roce 1996, k čemuž uvádí, že pozemky jeho právní předchůdce udržoval v letech 1978 až 1995 a staral se o označení lomových bodů v terénu, aby byly tyto hranice zřetelné. Na straně žalovaných dle stěžovatele nejsou mimořádné okolnosti, které lze zohlednit a přiznat jim dobrou víru. 9. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval skutkovým stavem, i když byl upozorněn na nesprávné hodnocení důkazů a tím i nesprávnou aplikaci právních norem, načež dovolání formálně odmítl, aniž by se zabýval argumentací obsaženou v dovolání a "genezí celého tohoto případu". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížno