IV.ÚS 2971/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2971/18 ze dne 18. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky O. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2018 č. j. 16 Co 236/2018-624 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. června 2018 č. j. 14 Nc 1063/2017-541, 36 P a Nc 192/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého J. Š. a 2. nezletilého J. Š., obou v soudním řízení zastoupených městskou částí Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4 - Krč, a 3. S. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka (dále též "matka") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá porušení ústavně zaručených práv vedlejšího účastníka podle čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení a požádala o přednostní projednání věci. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením vydal podle § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, předběžné opatření, kterým určil, že po dobu hlavních letních prázdnin, tj. od pondělí 2. 7. 2018 do pátku 31. 8. 2018, je vedlejší účastník 3. (dále též "otec") oprávněn stýkat se s vedlejšími účastníky 1. a 2. (dále též "nezletilí") od 20. 7. 2018 od 18.00 hodin do 3. 8. 2018 do 16.00 hodin a od 17. 8. 2018 od 16.00 hodin do 31. 8. 2018 do 16.00 hodin, a to tak že otec nezletilé převezme a po ukončení tohoto styku je předá v místě faktického bydliště matky, která je povinna nezletilé na tento styk řádně připravit. Tím se pro období hlavních prázdnin, tj. pro období od 2. 7. 2018 do 31. 8. 2018, mění usnesení obvodního soudu ze dne 16. 3. 2017 č. j. 14 Nc 1063/2017-25 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 5. 2017 č. j. 16 Co 183/2017-126, kterým byl upraven styk otce s nezletilými (výrok I). Výrokem II napadeného usnesení pak soud nařídil předběžné opatření, kterým určil, že usnesení obvodního soudu ze dne 16. 3. 2017 č. j. 14 Nc 1063/2017-25 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 22. 5. 2017 č. j. 16 Co 183/2017-126 se v bodě I mění tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými v období od 1. 9. každého roku do 30. 6. každého roku každý sudý víkend v kalendářním roce od pátku 16.00 hodin do pondělí lichého týdne do 17.00 hodin. Otec nezletilé převezme a po ukončení styku předá v místě faktického bydliště matky. Matka je povinna nezletilé na tento styk řádně připravit. Výrokem III napadeného usnesení pak bylo rozhodnuto, že toto předběžné opatření bude trvat jen do doby rozhodnutí ve věci samé. 3. Městský soud napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení obvodního soudu. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci skutkového stavu uvádí, že shledává zásadní pochybení v řízení před soudy obou stupňů při vydávání touto stížností napadených usnesení v tom, že názor nezletilých, zejména však nezletilého vedlejšího účastníka 1., na to, zda - a případně v jakém rozsahu - si přeje být společně s otcem, přestože mu v době rozhodování bylo 7 a půl roku, nebyl v řízení zjišťován. Ze spisu dle stěžovatelky nevyplývá žádná informace, pro niž by bylo se možno domnívat, že by vedlejší účastník 1. nebyl schopen objektivně svůj názor sdělit. V tomto věku by jistě byl schopen sdělit, zda by chtěl být s otcem po delší dobu, i případně důvod, proč ne, co mu na otci vadí, zda se mu líbí být ve folklorním souboru a proč, zda tam má kamarády, apod. Oba soudy na zjišťování názoru tohoto nezletilého zcela rezignovaly. V řízení jen znalkyně uvedla, že vedlejší účastník 1. na její otázku (položenou mu v době, kdy seděl otci na klíně) odpověděl, že k otci chce (pouze) chodit, tedy nikoliv s ním trávit delší časový úsek. Jinou informaci krom sdělení stěžovatelky o názoru vedlejšího účastníka 1. soudy neměly, na další zjišťování stanoviska vedlejšího účastníka 1. zcela rezignovaly, ačkoliv již v požadavku otce nešlo jen o "návštěvy", ale o souvislý styk dvakrát po dobu 14 dnů a o rozšíření styku víkendového i na pondělí, tedy i na den školní docházky se vším co s tím souvisí, tedy i o faktické vyloučení nezletilého vedlejšího účastníka 1. z účasti ve folklorním souboru. 5. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 a konstatuje, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu a že dítěti musí být zásadně umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci. Porušení uvedených základních práv vedlejšího účastníka 1. se promítlo samozřejmě do nesprávného rozhodnutí soudů obou stupňů nejen ve vztahu k němu, ale i ve vztahu k vedlejšímu účastníku 2. a také ve vztahu ke stěžovatelce, pročež navrhuje zrušení obou napadených usnesení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 8. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o roz