IV.ÚS 2973/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2973/21 ze dne 7. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Habersbergera, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2021 č. j. 30 Cdo 3386/2020-371, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2020 č. j. 15 Co 427/2019-307 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. září 2018 č. j. 18 C 120/2015-230, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 18 C 120/2015 se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 154 000 000 Kč s příslušenstvím jako kompenzace za újmu na právu vlastnit majetek, která mu měla být způsobena tím, že stát (Pozemkový fond) vydal restituentovi Karlu Eugenu Czerninovi zemědělské pozemky, na kterých měl stěžovatel hospodařit jako nabyvatel farmy Dvorce získané na základě privatizačního projektu. Tím podle stěžovatele byla znehodnocena jeho investice do farmy Dvorce. Obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelovou žalobu zamítl. Dokazováním zjistil, že na základě privatizačního projektu schváleného dne 24. 3. 1993 byla uzavřena dne 24. 6. 1996 smlouva, na jejímž základě stěžovatel nabyl farmu Dvorce. Nenabyl však přiléhající zemědělské pozemky, s nimiž se v privatizačním projektu počítalo, že budou přenechány do nájmu, příp. později prodány. Stěžovatel měl pozemky pronajaty od Pozemkového fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond"). Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 5. 2012 č. j. 6 C 299/2003-667, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2012 (dále jen "restituční rozsudek"), bylo určeno, že K. E. Czernin je vlastníkem dotčených pozemků. Podle obvodního soudu stěžovateli nesvědčilo legitimní očekávání nabytí majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu. V řízení sice bylo prokázáno očekávání přijetí zákonné úpravy, podle níž by bylo možno privatizovat zemědělskou půdu, takové očekávání je však nedostatečné. V době schválení privatizačního projektu, ani v době uzavření smlouvy o převodu privatizovaného majetku neexistovala právní úprava, která by převod zemědělské půdy umožňovala. Očekával-li stěžovatel v uvedené době její přijetí, šlo podle obvodního soudu o jeho podnikatelské riziko. Stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by se mu stát (Pozemkový fond) smluvně zavázal pozemky převést. Pozemkový fond pozemky stěžovateli pronajímal, v nájemních smlouvách stěžovatel výslovně prohlásil, že je srozuměn s tím, že pronajímatel může pozemky převést na třetí osoby. Legitimní očekávání nezaložil ani § 17 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, na který poukázal stěžovatel, protože v něm není stanovena povinnost státu (Pozemkového fondu) pozemek převést, nýbrž pouhá možnost tak učinit. Stěžovatel tak neměl legitimní očekávání nabytí majetku. Jeho nárok není oprávněný ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Restituční rozsudek nebyl zrušen, přitom náhrada škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je podmíněna zrušením rozhodnutí pro nezákonnost. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé, když se ztotožnil s posouzením obvodního soudu. 4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že privatizační projekt představuje pouze přípravnou fázi privatizace, která se následně realizuje právně závaznými formami (typicky kupní smlouvou). Samotný privatizační projekt, podle něhož stěžovatel předpokládal nájem, případně pozdější odkoupení zemědělských pozemků, nemůže založit legitimní očekávání nabytí majetku. Zemědělská půda byla stěžovateli pronajata a nájemní smlouva (sc. nájem) ze dne 8. 3. 2010 skončila uplynutím sjednané doby nájmu, tj. dnem 31. 12. 2013, nájemní smlouvu (sc. nájem) ze dne 31. 10. 2011 vypověděl K. E. Czernin jako nový vlastník pozemků. K aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud uvedl, že stát neodpovídá za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že v privatizačním projektu byl deklarován jeho podnikatelský záměr vycházející z předpokladu nájmu, případně pozdějšího odkoupení státní půdy náležející k privatizovaným nemovitostem. Zemědělci, kteří na pozemcích hospodařili, měli přednostní právo na odkup těchto pozemků, avšak jemu nebyl odkup umožněn, neboť pozemky byly v restituci vydány K. E. Czerninovi, synovi Josefiny Czerninové. Prvotní pokus o restituci byl neúspěšný, neboť příslušné orgány dospěly k závěru, že Josefina Czerninová nebyla v době svého úmrtí československou občankou. Tento závěr byl později změněn rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy. Stěžovatel dané rozhodnutí považuje za rozporné se zákonem pro absenci pravomoci jej vydat. Pracovnice pražského magistrátu odpovědné za vydání tohoto rozhodnutí byly odsouzeny za trestný čin maření úkolu veřejného činitele. Na základě rozhodnutí o občanství vydal okresní soud restituční rozsudek ve prospěch K. E. Czernina, čímž stěžovatel ztratil možnost na pozemcích hospodařit. 6. Stěžovatel se dovolává čl. 1 Dodatkového protokolu a za chráněný majetek podle tohoto článku považuje svůj zemědělský podnik a zdůrazňuje, že majetkem ve smyslu Dodatkového protokolu může být i právo nájmu. Tvrdí, že měl legitimní očekávání nabytí majetku v podobě možnosti hospodařit na pozemcích, které náležely k farmě Dvorce, a to buď jako vlastník či alespoň jako nájemce. Vydáním pozemků v restituci se znehodnotil jeho zemědělský podnik, který pozbyl ekonomické opodstatnění. Jde o nelegitimní zásah, neboť do jeho práv bylo zasaženo za účelem restituce, která je podle něj nezákonná. 7. Nejvyšší soud se podle stěžovatele dopustil neústavní aplikace zákona č. 82/1998 Sb., když nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podmiňuje zrušením rozhodnutí pro nezákonnost. Stěžovatel neměl možnost domáhat se zrušení správního rozhodnutí o občanství Josefiny Czerninové ani restitučního rozsudku, neboť nebyl účastníkem řízení, v nichž byla tato rozhodnutí vydána. Tvrdí, že má hajitelné právo majetkové povahy chráněné Úmluvou, a namítá, že mu vnitrostátní právo v rozporu s čl. 13 Úmluvy nedává účinný opravný prostředek k jeho ochraně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele. IV. A. K ochraně majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu 10. V posuzované věci nebylo porušeno stěžovatelovo právo na ochranu majetku zaručené v čl. 1 Dodatkového protokolu. Aby šlo o leg