IV.ÚS 2975/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2975/09 ze dne 6. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., zastoupeného JUDr. Rostislavem Víškem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Roudnice u Hradce Králové 133, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009 č. j. 11 Tdo 666/2009-2130, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2009 č. j. 8 To 15/2009-2070 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 6 T 8/2008-2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. listopadu 2009, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem ve věci rozhodujících soudů byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 5 /2007, 6 T 8/2008 (dále jen "trestní spis") Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel byl shledán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. c) a h) trestního zákona ve spolupachatelství s P. F. a J. S. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 trestního zákona ve spolupachatelství s P. F. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. srpna 2007 č. j. 6 T 5/2007-1585 odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole Luger včetně zásobníku a společně a nerozdílně s P. F. a J. S. byl zavázán k náhradě škody poškozeným. Na základě odvolání obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007 sp. zn. 8 To 114/2007 napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele částečně zrušil ve výroku o trestu propadnutí věci a ve výroku o přiznání náhrady škody poškozené I. D. Nejvyšší soud pak z podnětu dovolání všech spoluobviněných usnesením ze dne 14. srpna 2008 sp. zn. 11 Tdo 238/2008 ohledně stěžovatele zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o vině trestným činem vraždy, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozeným. Krajský soud v Hradci Králové poté, co věc znovu projednal, rozhodl rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 6 T 8/2008-2006, kterým stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství a za trestný čin vraždy a trestný čin krádeže stěžovatele odsoudil k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let. Pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O odvolání obviněných J. S., stěžovatele a krajské státní zástupkyně v Hradci Králové rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. února 2009 č. j. 8 To 15/2009-2070, kterým podaná odvolání zamítl. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění J. S. a stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud obě podaná dovolání usnesením ze dne 19. srpna 2009 č. j. 11 Tdo 666/2009-2130 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal skutkový stav a zrekapituloval průběh trestního řízení. Stěžovatel namítal, že při rozhodování obecných soudů nebylo zcela respektováno jeho právo na spravedlivý proces, nebylo zachováno právo rovnosti stran, kdy soudy postupovaly odlišně při hodnocení skutkové a důkazní situace u osoby stěžovatele oproti hodnocení skutkové a důkazní situace ostatních odsouzených P. F. a J. S. Stěžovatel tvrdil, že se vraždy J. M. ani I. D. nedopustil, přičemž jeho role byla identická a pasivní v rozsahu obecnými soudy shledanými u spoluobviněných. Stěžovatel dále poukázal na porušení principu rovnosti zbraní v trestním řízení, a to v otázce opakovaných návrhů na doplnění dokazování zejména k prověření výpovědí vyslechnutých svědků. Za zásadní pak stěžovatel považuje extrémní nesoulad právních závěrů soudů s provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními v otázce vyloučení pochybností souvisejícími s rozdílnou výpovědí jako popisem události P. F. a stěžovatele, a to v souvislosti s úmrtím poškozené I. D. Stěžovatel rovněž napadl nedůslednost a schematičnost vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie a psychologie. Závěrem pak uvedl, že v jeho případě byla negována jedna ze základních zásad trestního řízení, a to v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného (in dubio pro reo). Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Výše zmíněná porušení však z napadených rozhodnutí nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování jak výslechem celé řady svědků, tak provedením listinných důkazů, znaleckých posudků, odborných vyjádření, protokolů o ohledání místa činu se seznamy zajištěných stop a fotografickou dokumentací a v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, které provedené důkazy stěžovatele ze spáchání přisouzeného trestného činu usvědčily (str. 28 až 31 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 6 T 8/2008-2006). Odvolací soud pak reagoval na výhrady, které stěžovatel uplatnil v odvolání s tím, že se jedná o opakování obhajoby stěžovatele, se kterou se soud prvního stupně opakovaně a odvolací soud v rozsudku ze dne 14. listopadu 2007 sp. zn. 8 To 114/2008, vypořádaly. Nejvyšší soud k námitkám uvedeným stěžovatelem v dovolání uvedl, že se celou věcí již zevrubně zabýval v usnesení ze dne 14. srpna 2008 sp. zn. 11 Tdo 238/2008, přičemž jeho námitky se týkají skutkových zjištění nalézacího i odvolacího soudu, plynoucích zejména z výpovědí spoluobviněných J. S. a P. F. S údajnými rozpory ve výpovědích spoluobviněných a ostatními důkazy se bezezbytku vypořádal již soud prvního stupně, přičemž odvolací soud jeho argumentaci podpořil a zopakoval. Nejvyšší soud konstatoval, že mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nespatřuje žádné rozpory, natož rozpory extrémní. K jednotlivým námitkám, stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněným, Ústavní soud uvádí, že jsou toliko opakováním námitek vznesených stěžovatelem v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a to zejména v opravných prostředcích, tj. v odvoláních a dovoláních. Stěžovatel neustále zdůrazňoval jeho minimální podíl na usmrcení poškozeného J. M. tím, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin vraždy spáchaný ve spolupachatelství, ale maximálně měl být uznán vinným trestným činem neoznámení podle § 168 odst. 1 trestního zákona, přičemž i tohoto skutku měl být zproštěn vzhledem k tomu, že nemohl trestný čin oznámit, aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí, neboť mu obviněný P. F. vyhrožoval. Stěžovatel se tedy pokouší podpořit své tvrzení o nevině, přičemž obsahem jeho ústavní stížnosti je pouze polemika s rozhodovacími důvody