IV.ÚS 2975/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2975/14 ze dne 2. 8. 2016 N 143/82 SbNU 277 Interpretační exces při určení počátku zkušební doby při podmíněném odsouzení a rozhodování o přeměně trestu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 2. srpna 2016 sp. zn. IV. ÚS 2975/14 ve věci ústavní stížnosti L. F., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 147, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 11/2008 ze dne 26. června 2014, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení stanovené rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 50 T 11/2008-6380 ze dne 8. prosince 2011, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 40/2014 ze dne 15. července 2014 o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 11/2008 ze dne 26. června 2014 a usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 40/2014 ze dne 15. července 2014 bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 T 11/2008 ze dne 26. června 2014 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 40/2014 ze dne 15. července 2014 se ruší. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny i další práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny. 2. Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným usnesením sp. zn. 50 T 11/2008 ze dne 26. června 2014 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") rozhodl o tom, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení stanovené rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 50 T 11/2008-6380 ze dne 8. prosince 2011 (dále též "rozsudek krajského soudu"), pročež vykoná trest odnětí svobody, který mu byl tímto rozsudkem uložen, a to ve věznici s ostrahou. 3. Nutno dodat, že stěžovatel byl citovaným rozsudkem krajského soudu ze dne 8. prosince 2011 shledán vinným účastenstvím v různých formách na trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let s vyslovením dohledu. Krajský soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 3 T 293/2004-252 ze dne 19. března 2009, jenž stěžovateli za trestné činy podvodu dle § 250 odst. 1 trestního zákona a další ukládal souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem v délce trvání dvou roků. 4. Usnesením č. j. 50 T 11/2008-6637 ze dne 9. ledna 2014 krajský soud započetl postupem dle § 92 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a § 334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), do pětileté zkušební doby, stanovené stěžovateli rozsudkem téhož soudu, již vykonanou část zkušební doby podmíněného trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 3 T 293/2004, která počala běžet dne 27. ledna 2009 a skončila právní mocí rozsudku krajského soudu, tj. dne 30. dubna 2013. Celková zkušební doba uložená stěžovateli podle soudu trvala od 27. ledna 2009 do 26. ledna 2014. 5. Z šetření krajského soudu, provedeného po uplynutí zkušební doby, vyplynulo, že stěžovatel v jejím průběhu nevedl řádný život, neboť se opakovaně dopustil trestné činnosti. Jmenovitě rozsudkem Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 17 T 77/2012 ze dne 19. září 2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 474/2012-666 ze dne 19. prosince 2012, které nabyly právní moci dne 13. října 2012 (ve výroku o vině) a 19. prosince 2012 (ve výroku o trestu), byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, který spáchal třemi útoky v období od prosince 2011 do února 2012. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. 6. Krajský soud na podkladě tohoto zjištění dospěl k závěru, že stěžovatel se ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem neosvědčil, načež vydal shora zmiňované usnesení sp. zn. 50 T 11/2008 ze dne 26. června 2014. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl stížností, již však Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") usnesením sp. zn. 9 To 40/2014 ze dne 15. července 2014 jako nedůvodnou zamítl. 7. Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítl, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, neboť dvouletá zkušební doba stanovená rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 3 T 293/2004-252 ze dne 19. března 2009 běžela od 27. ledna 2009 do 26. ledna 2011, což znamená, že v době vyhlášení rozsudku krajského soudu u něho existovala fikce osvědčení se dle ustanovení § 83 odst. 3 a 4 trestního zákoníku, eventuálně pro případ, že by tomu tak nebylo, dopadala na stěžovatele amnestie prezidenta republiky ze dne 2. ledna 2013. Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že uvedené skutečnosti při ukládání souhrnného trestu vůbec nerespektoval, čímž porušil ustanovení § 43 odst. 4 trestního zákoníku. V rozporu se zákonem, a to ze stejných důvodů, je podle stěžovatele také usnesení krajského soudu ze dne 9. ledna 2014 o zápočtu zkušební doby, jenž měl být navíc učiněn dle § 87, ve spojení s § 82 odst. 4 trestního zákoníku, a nikoliv dle § 92 odst. 2 trestního zákoníku. Samotné rozhodnutí o přeměně trestu pak odporuje ustanovení § 85 odst. 1 trestního zákoníku, který jasně stanoví, že zkušební doba počíná právní mocí rozsudku, tj. v dané věci od 30. dubna 2013. Stěžovatel rozporoval názor obecných soudů, že zkušební doba běžela od 27. ledna 2009 do 26. ledna 2014, poukazem na odsuzující rozsudek vydaný ve věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 34/2010 dne 15. února 2012, jímž byl odsouzen za čin spáchaný dne 7. ledna 2010, tj. v pomyslné zkušební době. Pokud by postup krajského soudu byl správný, tak již 8. prosince 2011 při vyhlašování rozsudku si musel být soud vědom nutnosti přeměny uloženého trestu na nepodmíněný, jelikož stěžovatel "podmínku" dávno porušil. O tom, že se ve zkušební době naopak nenacházel, svědčí podle stěžovatele průběh a výsledek řízení u Okresního soudu v Litoměřicích (ve věci sp. zn. 5 T 34/2010), Okresního soudu v Trutnově i Krajského soudu v Hradci Králové, jež v roce 2012 při čtení opisů z Rejstříku trestů stěžovatele tuto skutečnost nezjistily. V opačném případě by se totiž nutně promítla do jimi stanovené výměry trestu. Stěžovatel závěrem podrobil kritice výši celkového trestu, který součtem výměr uložených mu ve shora popsaných trestních řízeních činí 7 let a 10 měsíců, považuje ho za nepřiměřený vzhledem ke své osobě, spáchaným skutkům a účelu trestu. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že tím došlo k porušení principu spravedlivého procesu, zásady ukládání sankcí jen na základě trestního zákona a zásady přiměřenosti trestních sankcí, zakotvených v ustanoveních § 37 a 38 trestního zákoníku, a dále zásady uvedené v § 2 odst. 5 trestního řádu. II. 8. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Ústí nad Labem reagoval podáním, v němž označil argumentaci stěžovatele za nedůvodnou, načež odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 40/2014 ze dne 15. července 2014, který se s ní vypořádal. Krajský soud dodal, že stěžovateli byl souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků uložen zákonným způsobem, což představuje z hlediska posouzení věci rozhodnou skutečnost. 9. Vrchní soud v Praze navrhl odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti, maje za to, že svým postupem stěžovatelovo právo na spravedlivý proces neporušil. K námitce stěžovatele týkající se absence podmínek pro uložení souhrnného trestu vrchní soud poznamenal, že nemohlo dojít k osvědčení stěžovatele ze zákona dle § 83 odst. 3 a 4 trestního zákoníku, neboť krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011 (správně: 8. prosince 2011) ještě před uplynutím roční lhůty, která běžela až do 26. ledna 2012.