IV.ÚS 2978/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2978/19 ze dne 17. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky GEOSAN GROUP a. s., se sídlem v Kolíně, U Nemocnice 430, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3669/2017-193 ze dne 26. června 2019, a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 53/2017-177 ze dne 22. března 2017, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. J. V. (dále jen "soudní exekutor") byl usnesením Okresního soudu v Kolíně č. j. 33 EXE 4077/2011-44 ze dne 11. 11. 2011 pověřen provedením exekuce pro částku 74 557 641 Kč na základě rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Stěžovatelka v exekuci vystupovala jako povinná; korporace BALTOM, s. r. o. (dále jen "oprávněná"), jako oprávněná. Soudní exekutor vyčíslil vymáhanou pohledávku částkou 74 557 641 Kč na jistinu, částkou 2 548 747 Kč na úroky z prodlení, částkou 204 684 Kč na náklady oprávněné a částkou 2 958 072 Kč na náhradu nákladů exekuce. 2. Stěžovatelka složila dne 6. 12. 2011 na účet soudního exekutora 80 269 144 Kč jako jistotu podle § 54 odst. 5 exekučního řádu a zároveň podala návrh na zastavení exekuce (z důvodu zániku vymáhané pohledávky započtením), který však byl následně zamítnut. Oprávněná a stěžovatelka byly vyrozuměny podle § 51 písm. c) a § 52 odst. 1 exekučního řádu, ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř., o ukončení exekuce, neboť soudní exekutor zcela vymohl pohledávku oprávněné, včetně příslušenství a nákladů exekuce. 3. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 11/2016 ze dne 23. 6. 2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 130/2017 ze dne 7. 2. 2018, byl soudní exekutor uznán vinným mj. ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zpronevěry v jednočinném souběhu s pokračujícím zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby. Uvedených trestných činů se soudní exekutor dopustil tím, že z finančních prostředků, které mu byly svěřeny v rámci jeho exekutorské činnosti, odčerpal k soukromým účelům i částku složenou stěžovatelkou jako jistotu. Oprávněné nebylo ze složené jistoty vyplaceno nic. 4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 17 C 68/2015-157 ze dne 10. 11. 2016 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení 2 879 268 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež měla vzniknout nesprávným úředním postupem exekutora. Obvodní soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2082/2015 ze dne 10. 5. 2016 dospěl k závěru, že šlo o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Podle obvodního soudu však nevznikla stěžovatelce škoda, jelikož by byla stěžovatelka předmětnou částku povinna zaplatit v exekučním řízení. Složená jistota by stěžovatelce byla vrácena pouze v případě zastavení exekuce, což se nestalo. Jistota byla tedy použita na úhradu vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, přičemž vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce mělo za následek nejen zánik pověření soudního exekutora, ale též zánik exekuce jako takové. Obvodní soud konečně uvedl, že rozhodnutí vydaná v trestním řízení proti soudnímu exekutorovi jsou pro něj závazná toliko v závěru o spáchání trestného činu; ostatní otázky (včetně otázky vzniku škody) může podle § 135 odst. 1, 2 o. s. ř. posoudit sám jako předběžné. 5. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Podle odvolacího soudu se majetkový stav stěžovatelky nezmenšil v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora, nýbrž proto, že stěžovatelka řádně a včas nesplnila povinnost, kterou jí ukládal pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález, a oprávněná se musela splnění uložené povinnosti domáhat v exekučním řízení. Stěžovatelka v rámci nařízené exekuce zaplatila vymáhanou pohledávku na účet soudního exekutora, a tím její dluh vůči oprávněné zanikl, neboť soudní exekutor je osobou oprávněnou přijmout plnění dluhu jménem věřitele. Odvolací soud dospěl k závěru, že i když soudní exekutor vymoženou částku oprávněné nepředal, což lze považovat za nesprávný úřední postup, je taková skutečnost věcí vnitřního vztahu mezi soudním exekutorem a oprávněnou. Uvedený postup nemá vliv na povinnost stěžovatelky hradit náklady exekuce, neboť povinnost by stěžovatelka jako povinná měla i v případě, že by k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora nedošlo. Podle odvolacího soudu obvodní soud správně nevycházel z trestního rozsudku ohledně rozsahu a výše škody, jelikož rozhodnutí v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků daného činu, nikoliv z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu podléhající odlišným pravidlům. 6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť neobsahovalo zákonné náležitosti. 7. Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím; namítá v ní porušení svých základních práv na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatelky odvolací soud neoprávněně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek, jelikož potvrdil stěžovatelčinu povinnost platit náhradu nákladů soudnímu exekutorovi, který však svoji zákonnou úlohu nesplnil a poskytnuté finanční prostředky zpronevěřil. Stěžovatelka dále tvrdí, že odvolací soud odhlédl od skutkových okolností případu a neodůvodněně učinil rozdíl mezi postavením stěžovatelky a jiných účastníků, kteří rovněž požadovali náhradu škody po vedlejší účastnici za nesprávný úřední postup soudního exekutora (byť se často jednalo o oprávněné). Konečně, podle stěžovatelky Nejvyšší soud její dovolání zkoumal pouze povrchně, pročež rozhodl formalisticky i přesto, že stěžovatelka rozporovala všechny nosné důvody rozsudku odvolacího soudu. 8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 9. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) Ústavní soud dospěl k závěru, že je-li dovolání odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem, a je tedy nutno považovat ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně zásadně za nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání chybně, mohou tím být za určitých okolností porušena základní práva stěžovatele, konkrétně odepřen přístup k soudu, který mu Listina garantuje. Nápravou uvedeného porušení je vrácení věci Nejvyššímu soudu, aby se jí řádně zabýval; není v zásadě důvod, aby Ústavní soud v rozporu s principem subsidiarity činnost Nejvyššího soudu v takovém případě nahrazoval a bez řádného dovolacího řízení provedl ústavněprávní přezkum rozhodnutí soudů nižšího stupně. 10. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud založil napadený rozsudek na dvou důvodech: 1) stěžovatelce vznikla povinnost nahradit náklady exekuce již zaplacením vymáhané pohledávky na účet soudního exekutora; 2) tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora, neboť vznikla proto, že stěžovatelka řádně a včas neplnila svoje povinnosti vůči oprávněné, přičemž povinnost hradit náklady exekuce by měla i v případě, kdyby k nesprávnému úřednímu postupu exekutora nedošlo. Jelikož jsou oba dva důvody samy o sobě nosné důvody k zamítnutí žaloby a jelikož stěžovatelka proti druhému nosnému důvodu dovoláním nebrojila, nemůže být podle Nejvyššího soudu "už jenom z toho důvodu dovolání toliko za účelem vyřešení další žalobkyní vymezené otázky (tj. zda soudnímu exekutorovi vznikl nárok na odměnu) přípustné." 11. I přesto, že je formulace důvodu odmítnutí dovolání zavádějící (viz věta "v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat"), Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud kvazimeritorně posoudil dovolání stěžovatelky a odmítl dovolání na základě jeho úvahy o