IV.ÚS 298/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 298/05 ze dne 8. 8. 2005 N 156/38 SbNU 241 Restituce církevního majetku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové - ze dne 8. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 298/05 ve věci ústavní stížnosti Č. proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 10. 2000 č. j. 11 C 219/98-36, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2001 č. j. 11 Co 102/2001-52 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 č. j. 20 Cdo 1335/2003-73, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení vlastnického práva, směřující proti vedlejšímu účastníkovi, České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. I. Rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 10. 2000 č. j. 11 C 219/98-36 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2001 č. j. 11 Co 102/2001-52 se zrušují. II. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 č. j. 20 Cdo 1335/2003-73 se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dně 23. 5. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2005 se domáhala stěžovatelka zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu vytýkala, že rozhodly o její žalobě na určení vlastnictví na podkladě zcela chybné aplikace zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, neboť oba tyto soudy měly - dle stěžovatelky mylně - zamítnout určovací žalobu stěžovatelky podanou dle obecných občanskoprávních předpisů výlučně proto, že dle jejich přesvědčení aplikace občanského zákoníku byla právě v důsledku existence citovaného zákona vyloučena. V obsáhlé polemice s tímto právním názorem stěžovatelka namítala, že v důsledku tohoto právního názoru bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, kterým napadla rozsudek odvolacího soudu, uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, že dle jejího mínění bylo dovolání podáno včas a že Nejvyšší soud si nesprávně vyložil přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl novelizován občanský soudní řád, v relevantních ustanoveních týkajících se lhůty pro podání dovolání; tím měl Nejvyšší soud upřít stěžovatelce spravedlivé posouzení věci a tak porušit v ústavní stížnosti citovaná ustanovení Listiny. II. Ústavní soud vyžádal si spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. 11C 219/98 a připojil i vlastní spis III. ÚS 536/01, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala. Z těchto spisů bylo zjištěno, že návrhem na zahájení řízení doručeným Okresnímu soudu v Opavě dne 10. 12. 1998 se stěžovatelka domáhala proti České republice - Okresnímu úřadu v Opavě vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí v žalobě uvedených je navrhovatel, tedy stěžovatelka. Žalobní tvrzení bylo opřeno o to, že stěžovatelce bylo v příslušné vložce pozemkové knihy pro katastrální území Opava-město vloženo vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem. Tyto nemovitosti však byly darovací smlouvou ze dne 29. 8. 1958 převedeny Náboženskou maticí v Praze na československý stát - finanční odbor rady ONV v Opavě. Stěžovatelka v žalobě poukázala na to, že Náboženská matice v Praze nebyla oprávněna, jakožto nevlastník (nýbrž toliko správce), nemovitosti jí vlastnicky nenáležející darovat státu, a pokud tak učinila, zatížila převod absolutní neplatností darovací smlouvy, která dle žalobkyně byla jak v rozporu s vyhláškou Státního úřadu pro věci církevní č. 351/1950 Ú.l., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem, tak i s ustanovením § 9 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky. Naléhavost právního zájmu shledávala stěžovatelka (žalobkyně) v rozporu mezi zápisem v katastru nemovitostí a skutečným vlastnictvím sporných nemovitostí. Soud prvního stupně žalobu rozsudkem č. j. 11 C 219/98-15 ze dne 10. 11. 1999 zamítl, a to - ve stručnosti řečeno - proto, že dle jeho názoru, byť je zákon č. 298/1990 Sb. vystavěn na jiných zásadách než ostatní restituční zákony, jde přesto o lex specialis, takže dle nalézacího soudu při neuvedení sporných nemovitostí v příloze tohoto zákona se nelze s ohledem na speciální zákonnou úpravu domáhat určení vlastnictví k tomuto majetku podle obecných ustanovení občanského zákoníku. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 2000 č. j. 11 Co 69/2000-29 napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě zrušil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil právní názor, dle kterého zásadní otázkou pro posouzení důvodnosti žaloby je vztah mezi obecným předpisem, tj. občanským zákoníkem, a zákonem č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého; odvolací soud se kriticky vyslovil k právnímu názoru, o který opřel nalézací soud svůj zamítavý rozsudek, neboť dle jeho názoru "nelze kategoricky daném případě vyloučit aplikací obecných předpisů"; dále odvolací soud výslovně uvedl: "... v projednávané věci je sice žalobce uveden v zákoně č. 298/1990 Sb. jako subjekt oprávněný k nemovitému majetku ve smyslu § 1 odst. 1 zákona, avšak nikoli k majetku, jež je předmětem tohoto sporu, což dle názoru odvolacího soudu neznamená nic jiného než to, že právě v příloze uvedený nemovitý majetek byl ke dni účinnosti zákona prohlášen za vlastnictví žalobce. Ve vztahu k jinému majetku, tedy k nemovitostem, jež jsou předmětem tohoto sporu, tento zákon aplikován být nemůže. Lze přisvědčit žalobci, že výklad, který zaujal okresní soud, by skutečně pro žalobce znamenal, že po 19. 7. 1990 (nabytí účinnosti zákona č. 298/1990 Sb.) připravil žalobce o možnost vyžalovat dle obecného předpisu vlastnické právo k nemovitostem, ač tuto možnost žalobce do nabytí účinnosti zákona č. 298/1990 Sb. nepochybně měl." V následném řízení Okresní soud v Opavě znovu rozsudkem ze dne 11. 10. 2000 (již napadeným ústavní stížností) žalobu zamítl. Přisvědčil sice žalobkyni, že má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví k předmětným parcelám, jakož i tomu, že Náboženská matice nebyla oprávněna darovat předmětné pozemky státu, v důsledku čehož (jakož i pro absenci předchozího souhlasu orgánu státní správy) byla darovací smlouva ze dne 29. 8. 1958 neplatná, avšak opětovně s odkazem na neuvedení žalovaných pozemků ve výčtu přílohy č. 1 zákona č. 298/1990 Sb. pro nedostatek věcné legitimace žalující strany žalobu zamítl. Opětovnému odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (při částečně jiném složení rozhodujícího senátu) nevyhověl a svým rozsudkem ze dne 28. 5. 2001 (napadeným ústavní stížností) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, přisvědčil odvolací soud správnosti právního názoru soudu nalézacího a v přímém rozporu se svým předcházejícím kasačním rozhodnutím uvedl, že "... není subjekt, který je podle zákona č. 298/90 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze zákona, legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice řeholním řádům a kongregacím byl odňat při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není". I odvolací soud uznal, že darovací smlouva ze dne 29. 8. 1958 není platná, avšak právě pro existenci speciálního restitučního předpisu se shodl s nalézacím soudem v názoru, že majetek, který v zákoně č. 298/96 Sb. (správně č. 298/1990 Sb.) uveden není, restitučnímu režimu nepodléhá a příslušný subjekt se nemůže domoci určení vlastnického práva dle obecných předpisů. Potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci odvolatelky dne 13. 7. 2001 a týž podal u Okresního soudu v Opavě dne 10. 9. 2001 proti němu dovolání. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 27. 10. 2004 (rovněž napadeným ústavní stížností) odmítl jako opožděné, neboť podle části dvanácté hlavy první bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání mělo být podáno ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí, stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Souběžně s dovoláním podala stěžovatelka dne 7. 9. 2001 proti rozsudkům nalézacího i odvolacího soudu ústavní stížnost. Tu Ústavní soud po zjištění, že ve věci bylo podáno dovolání, odmítl jako předčasně podanou usnesením ze dne 23. 6. 2003 sp. zn. III. ÚS 536/01 podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Ústavní soud ve shodě se zákonem o Ústavním soudu si