IV.ÚS 298/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 298/06 ze dne 13. 12. 2007 N 222/47 SbNU 921 Slovenské důchody VII - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 298/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. F. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2006 č. j. 4 Ads 41/2004-69 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. července 2003 č. j. 28 Ca 74/2002-26, jimiž byl stěžovateli přiznán dílčí starobní důchod. I. Nerespektováním základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod uplatnil Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 17. 2. 2006 č. j. 4 Ads 41/2004-69 státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž porušil i právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2006 č. j. 4 Ads 41/2004-69 se ruší. III. Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2003 č. j. 28 Ca 74/2002-26 se odmítá. Odůvodnění I. 1.Včas podanou ústavní stížností, k výzvě Ústavního soudu řádně a ve stanovené lhůtě zbavenou formálních vad, stěžovatel napadl shora označené rozsudky správních soudů s tvrzením, že mu řádně neposkytly soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že porušením zákazu diskriminace (čl. 1 odst. 3 Listiny) porušily jeho právo na hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny). 2. Stěžovatel vytkl správním soudům, že při soudním přezkumu postupu a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ"), kterým mu byl přiznán dílčí starobní důchod, byl pominut obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245), čímž mu bylo upřeno rovné právo a postavení ve srovnání s právy a postavením ostatních občanů České republiky. Stěžovatel zdůraznil, že byl a stále je občanem České republiky s trvalým bydlištěm na území tohoto státu a v době rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebyl zaměstnán ani v jednom z nově vzniklých států, neboť pobíral plný invalidní důchod vyměřený a vyplácený ČSSZ. Poukázal na to, že shodně jako občan, jehož stížnost byla předmětem nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02, splnil podmínku minimálního počtu let pojištění požadovanou v ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ještě v době existence společného státu a namítl, že splnění této podmínky mu nelze zpětně upírat. II. 3. K ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 28 Ca 74/2002, ze kterého vyplynulo, že stěžovatel napadl žalobou rozhodnutí ČSSZ ze dne 16. 11. 2001, kterým mu byl od 28. 1. 2001 přiznán dílčí starobní důchod ve výši 716 Kč. Při jeho výpočtu ČSSZ postupovala podle ustanovení § 30 zákona o důchodovém pojištění a čl. 20 odst. 2 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 228/1993 Sb. (dále též "Smlouva"), na jejímž základě stěžovateli započetla dobu pojištění na území České republiky po 31. 12. 1992. Stěžovatel v žalobě namítl, že ČSSZ zcela pominula, že v době zániku České a Slovenské federativní republiky (dále též "ČSFR") nebyl zaměstnán, neboť pobíral plný invalidní důchod, a že trvale žil a žije v České republice. 4. Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním (v části relevantní pro projednávaný případ), že posledním zaměstnavatelem stěžovatele před rozdělením federace byl zaměstnavatel se sídlem na území Slovenské republiky, a proto byl k rozhodování o dávce příslušný slovenský nositel pojištění. Tomuto výkladu nemohlo být na překážku ani to, že stěžovatel v době rozdělení federace pobíral plný invalidní důchod. Krajský soud se zabýval i otázkou, zda by žalobce s ohledem na dobu zaměstnání vykázanou výlučně na území České republiky splnil podmínky nároku na starobní důchod podle ustanovení § 30 zákona o důchodovém pojištění, a to s přihlédnutím k době pojištění získané výlučně na našem území. Zjistil však, že stěžovatel po ukončení střední školy v roce 1959 pracoval na území České republiky do roku 1967 a následně vykonával zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky, což znamená, že nezískal zákonem požadovanou dobu zaměstnání v rozsahu nejméně 25 let, a tudíž nesplnil podmínku zákonem vyžadovanou pro vnik nároku na starobní důchod. 5. V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že mu byl upřen nárok na vyměření starobního důchodu za dobu získanou v ČSFR podle českých předpisů, a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245) stran aplikace Smlouvy. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Konstatoval, že stěžovatel, narozený v roce 1940, požádal dne 4. 6. 1991 o invalidní důchod. Podle údajů ve správním spisu stěžovatel v letech 1955 až 1959 studoval na střední škole, v období od 29. 10. 1959 do 31. 12. 1961 vykonával vojenskou službu, od 15. 7. 1959 do 31. 12. 1961, od 15. 1. 1962 do 31. 7. 1964 a od 3. 8. 1964 do 31. 12 1967 pracoval u různých zaměstnavatelů se sídlem v České republice, od 9. 1. 1968 do 31. 12. 1979, od 1. 1. 1980 do 30. 4. 1981, od 1. 5. 1981 do 31. 12. 1984 a od 1. 1. 1985 do sepisu žádosti o důchod pracoval u zaměstnavatelů se sídlem v Bratislavě. V období od 6. 7. 1991 do 6. 1. 1998 pobíral plný invalidní důchod od České správy sociálního zabezpečení a v této době nikde nepracoval. Poté mu byl přiznán částečný invalidní důchod a rozhodnutím ČSSZ ze dne 26. 4. 2001 dílčí částečný invalidní důchod podle ustanovení § 44 zákona o důchodovém pojištění a Smlouvy. V době pobírání částečného invalidního důchodu stěžovatel pracoval u státního podniku Slovnaft v Bratislavě, kde dne 27. 1. 2001 svůj pracovní poměr ukončil. Ode dne 28. 1. 2001 mu byl přiznán dílčí starobní důchod podle ustanovení § 30 zákona o důchodovém pojištění, kdy mu bylo celkově zhodnoceno 15 031 dnů, z toho ve slovenském důchodovém pojištění 13 566 dnů a v českém důchodovém pojištění 1 465 dnů, náhradní doba pojištění byla omezena na 80 %. Rozhodnutím Sociální pojišťovny v Bratislavě ze dne 20. 9. 2001 byl stěžovateli přiznán od 28. 1. 2001 podle ustanovení § 21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, starobní důchod ve výši 6 156 Kč. Zhodnoceno bylo celkem 42 roků zaměstnání (15 560 dnů), pro výši důchodu bylo rozhodných 39 roků, z toho 32 roků ve 3. pracovní kategorii a 7 roků ve 2. pracovní kategorii. 6. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzování problematiky důchodů přiznávaných za použití Smlouvy došlo k určitému vývoji, a uvedl, že v projednávané věci vycházel z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-112, ve kterém se rozšířený senát zabýval i významem nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02. Nejvyšší správní soud konstatoval skutkové i právní odlišnosti obou případů a vyložil, že závěry vyplývající z citovaného nálezu Ústavního soudu je třeba chápat tak, že rozdělení společného státu nemůže být pojištěnci na újmu ve výši jeho důchodových nároků v tom směru, že mu nebude v systému důchodového zabezpečení žádného z nástupnických států bývalé federace zhodnocena doba zabezpečení (pojištění) získaná do doby 31. 12. 1992; v tomto kontextu je nutno chápat i právní názor Ústavního soudu, podle něhož dobu zaměstnání na Slovensku nelze považovat za dobu zaměstnání v cizině. Nejvyšší správní soud označil věc sp. zn. II. ÚS 405/02 za specifickou, ze které nebylo možno pro projednávanou věc nic vytěžit, neboť stěžovateli byly všechny doby zabezpečení (pojištění) započteny, nárok na dávku získaný za trvání federace mu nebyl (retroaktivně) upřen, neboť podmínku vzniku nároku na starobní důchod splnil až po rozpadu ČSFR, a Slovenská republika, jako jeden z nástupnických států bývalé ČSFR, přiznala stěžovateli podle svých vnitrostátních předpisů starobní důchod ve výši odpovídající zápočtu veškeré získané doby zabezpečení na území Slovenské republiky. 7. Nejvyšší správní soud připomněl, že pro vznik nároku na starobní důchod z českého systému pojištění podle zákona o důchodovém pojištění je nutno splnit pouze dvě zákonné podmínky, a to dovršení předepsaného věku a získání potřebného počtu let pojištění. Zcela bez vlivu na posouzení nároku jsou např. státní občanství pojištěnce či jeho trvalý pobyt. Státní občanství jako podmínku nároku na starobní důchod totiž současné české ani dřívější československé předpisy na úseku sociálního zabezpečení nikdy neupravovaly, trvalý pobyt na území České repub