IV.ÚS 2980/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2980/21 ze dne 14. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Sedláka, zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2021 č. j. 20 Cdo 2201/2021-988, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2021 č. j. 16 Co 93/2021-927 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. února 2021 č. j. 68 Nc 778/2008-879, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a JUDr. Karla Matějky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), zamítl návrh stěžovatele jako povinného ze dne 14. 11. 2014 na zastavení exekuce a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit státu náklady řízení. Obvodní soud s odkazem na § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dospěl k závěru, že pro zastavení exekuce v posuzované věci nejsou splněny podmínky, neboť stěžovatel ani po předložení originálů listin neprokázal, že dne 14. 7. 2008 vedlejšímu účastníkovi jako oprávněnému předal částku 539 363 Kč. Podle závěrů znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze a z jeho doplňku nelze ani z originálu listin s jistotou určit, zda sporný podpis vedlejšího účastníka na originálech předložených listin je pravý, a to i přesto, že znalecký ústav dospěl k závěru, že s největší pravděpodobností jde o totožné razítko vedlejšího účastníka. Obvodní soud uvedl, že ostatní argumenty stěžovatele již byly posouzeny v předchozím rozhodnutí o zastavení exekuce, které bylo následně potvrzeno usnesením městského soudu ze dne 18. 4. 2014 č. j. 51 Co 85/2014-390. Jedinou skutečností, kterou tak bylo možno v tomto řízení o zastavení exekuce přezkoumat, byla právě okolnost, že bylo možné zkoumat originál sporného podpisu. Vzhledem k závěrům znaleckého posudku však obvodní soud uzavřel, že stěžovatel zaplacení předmětné částky neprokázal. 3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu. Obvodní soud podle městského soudu jasně a srozumitelně vyložil důvody, na kterých postavil svůj závěr, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že dne 14. 7. 2008 předal v hotovosti vedlejšímu účastníkovi částku 539 363 Kč, tj. neshledal důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Městský soud poukázal na to, že jednotlivé důkazy, o které obvodní soud opřel svůj závěr, jsou popsány v odůvodnění napadeného usnesení a rovněž je zde jasně a zřetelně uvedeno, že s ostatními provedenými důkazy se již jak obvodní soud, tak i městský soud vypořádaly v předešlém rozhodnutí o skutkově totožném návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, kdy tento jeho návrh byl pravomocně zamítnut. Obvodní soud se podle městského soudu správně zabýval toliko novými skutečnostmi, které by mohly vést k vyhovění návrhu na zastavení exekuce, tedy i tím, že stěžovatel předložil originál listiny "Potvrzení o zaplacení částky ve výši 539 363 Kč", kterou neměl v době rozhodování o svém původním návrhu na zastavení exekuce k dispozici. Tuto listinu obvodní soud podrobil znaleckému zkoumání a z vypracovaného znaleckého posudku, jakož i z jeho doplňku, učinil jednoznačné a logické závěry, tj. že nelze určit, že by podpis na předmětné listině byl skutečně pravým podpisem vedlejšího účastníka, resp. toto nelze určit ani s větší mírou pravděpodobnosti. Tento skutkový závěr obvodní soud učinil i v prvním pravomocném rozhodnutí o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, kdy měl k dispozici toliko kopii této listiny. Podle městského soudu obvodní soud učinil na základě závěrů znaleckého posudku logický a jednoznačný závěr, který vyhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. Podle městského soudu proto nebylo třeba se opětovně zabývat skutkovou verzí, kterou stěžovatel v podaném odvolání předestíral, případně opakoval, když těmito argumenty se již soudy zabývaly a neshledaly je důvodnými za situace, kdy nebyla prokázána pravost podpisu vedlejšího účastníka, shodně jako v předchozím řízení. 4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ačkoliv stěžovatel uvádí, že důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci městským soudem a přípustnost spatřuje v odchýlení se městského soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, z obsahu dovolání takové skutečnosti nelze dovodit. Podstatu dovolání stěžovatele představuje kritika hodnocení důkazů městským soudem a jejich skutkových závěrů, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže. Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v § 132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy městského soudu. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, městský soud skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnil. Přípustnost dovolání nemůže podle Nejvyššího soudu založit ani výhrada stěžovatele namítající vady řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že při rozhodování o jeho druhém návrhu na zastavení exekuce bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které zahrnuje řadu dílčích práv. Postupem obecných soudů bylo stěžovateli odepřeno právo hájit svá práva před soudem a právo na projednání věci v jeho přítomnosti, právo na kontradiktornost řízení a princip rovnosti zbraní, právo na zákonné hodnocení důkazů, dále došlo k porušení zákazu libovůle v rozhodování soudů a k opomenutí důkazů. Postupem městského soudu i Nejvyššího soudu byla stěžovateli odňata možnost hájit svá práva před soudem, když obecné soudy kladly stěžovateli takové překážky, které mu v konečném důsledku zamezily v přístupu k soudům. Svá práva mohl stěžovatel efektivně bránit a aktivně se účastnit řízení pouze u obvodního soudu. 6. Stěžovatel namítá, že mu nebylo doručeno vyjádření vedlejšího účastníka k jeho odvolání a bylo mu tak odepřeno právo na vyjádření vedlejšího účastníka reagovat. Stěžovatel dále namítá, že městský soud rozhodl o jeho odvolání proti usnesení obvodního soudu bez jednání, aniž by pro takový postup byly naplněny zákonné podmínky. Stěžovatel poukazuje na to, že podle odůvodnění usnesení městský soud uzavřel, že s tímto postupem účastníci souhlasí. Stěžovatel takový souhlas nikdy nevyslovil a ani nebyly splněny podmínky, za kterých by se dal takový souhlas stěžovatele předpokládat. Nahlédnutím do soudního spisu stěžovatel zjistil, že usnesení městského soudu ze dne 18. 3. 2021 č. j. 16 Co 93/2021-923 obsahující výzvu ke sdělení stanoviska k nařízení jednání bylo zasláno pouze do datové schránky vedlejšího účastníka a jeho právního zástupce. Právní zástupce stěžovatele ani stěžovatel nebyli nikdy obesláni. Z povahy věci tedy stěžovatel nemohl souhlas nikdy vyslovit. 7. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud se odmítl zabývat procesními vadami řízení s odůvodněním, že hodnocení důkazů nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Stěžovatel poukazuje na to, že nebrojil jen proti procesním vadám řízení. Stěžovatel spatřuje porušení ústavních práv v tom, že obvodní soud převzal závěry znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze, aniž by je jakkoliv hodnotil. S ostatními důkazy a skutečnostmi z nich vyplývajícími se obecné soudy vůbec nevypořádaly. V důsledku vadného postupu při provádění a hodnocení důkazů byl opomenut druhý znalecký posudek, který byl proveden při jednání soudu v řízení o druhém návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatel v odvolacím a dovolacím řízení nemohl brojit ani proti tomu, jaké závěry byly vyvozeny z důkazů a jak byly důkazy zhodnoceny, neboť soudy de facto žádné záv